Mýty, fakta a trocha historie

Slovo Wicca se objevuje ve veřejné diskuzi v oblasti pohanství a okultismu už poměrně dlouho. Pro dekádu 2000 až 2010 byla typická jakási nadšená čarodějnická móda, v reakci na níž jsem se snažil v některých svých článcích brzdit nadšení a uvádět na pravou míru některé fabulace o tom, že Wicca je nepřerušená keltská tradice z pohanských dob. Pro současnost je zase typický opačný extrém, kdy zase jiní neinformovaní lidé šmahem odsoudí veškerou literaturu na toto téma za hloupý výmysl. Takhle to bývá se všemi fenomény, které jsou laickou veřejností těžko uchopitelné, jsou složité, nejednoznačné a dle aktuální veřejné nálady a potřeby se zjednodušují tím či oním způsobem. Tento článek bohužel žádné jednoznačné odpovědi nenabízí. Klade především otázky a nabízí zamyšlení.

Ještě než začneme, dovolte mi povinnou poznámku na úvod. Když píšu Wicca, mám na mysli iniciační tradici, která se pod tímto jménem rozvíjela v 30. až 60. letech minulého století. Pozdější směry myšlení a praxe, které se někdy označují jako eklektické, pod tento pojem nezahrnuji, pokud někde výslovně nenapíši jinak.

Pojďme se nyní společně podívat na některé nepravdy, které se mezi pohany šíří, a hledejme fakta.

Wicca je nepřerušená tradice starověku

Tento mýtus považujeme za uspokojivě vyvrácený. Obecně je potřeba vědět, že nic jako nepřerušená pohanská tradice neexistuje. Existují samozřejmě žítkovské bohyně, existuje dědičné čarodějnictví předávané v rodinách, existují různé zpěvy a zbytky tradic v Pobaltí, existuje folklór, dochovaly se pohádky, runy a spousta dalších věcí. Nicméně nedochovalo se nic, co by splňovalo dnešní moderní nároky na nějaký ucelený a uzavřený náboženský systém, který by byl původní.

Všechno, co se dochovalo živé, je navíc propleteno s křesťanstvím. Je omyl domnívat se, že by žítkovské bohyně uctívaly pohanská Božstva. Můžeme to potvrdit i z naší osobní zkušenosti, neboť žítkovské bohyně paří mezi naše přímé příbuzné a předky po krvi. V rodinách s čarodějnickou tradicí je většina žen pokřtěných. Tak jako na našich posvátných místech stojí kapličky, tak i živé pohanské myšlení je překryto takovými pomyslnými křesťanskými kapličkami v hlavách lidí. A tady to začíná být zajímavé.

Wicca je moderní výmysl

Moderní výmysl je, že se odněkud najednou vzala nová tradice a ta se pojmenovala Wicca. Takhle se to ale vůbec nestalo. Rozhodně je to ale nejzajímavější ze zkreslených tvrzení, a proto se na tuto záležitost podíváme blíže.

Jedna z věcí, o kterých se běžně moc neví, je to, že Gerald B. Gardner, který je považován za zakladatele tradice Wicca, tuto tradici původně vůbec nijak nepojmenoval. Používal pro ni slovo čarodějnictví, které je starší a které zřejmě nezavedl on. Slovo Wicca původně používal pro označení zasvěcenců této tradice, navíc spíše v kontextu, který naznačuje množné číslo, tedy spíš obecně než konkrétně. Pojem Wicca jako označení pro tradici zavedli jiní a začal se v tomto kontextu používat hlavně ve Spojených státech, které jsou typické posedlostí tituly a pojmenováními pro úplně všechno. Termín se nakonec vžil. Jak se to ale celé stalo, to je jiná kapitola, která obsahuje mnoho fascinujících zjištění.

Absence názvu v raném období Wiccy je nicméně důležitý moment. Proč vlastně Gardner žádné speciální pojmenování nepotřeboval? Protože se ve své době dostal k již existující evropské spiritualitě, která nepotřebovala žádné jméno. Doba velkých jmen jako je Wicca nebo ásatrú přišla až později, kdy právě pohanství začalo pronikat do Spojených států, kde není a nikdy nebylo doma. Proto tam potřebuje tahle velká jména. Aby se vymezilo a nějak označilo. V čistě evropském prostředí to není potřeba.

Co je například zajímavé, že rodinné čarodějnictví, které se dědí po matkách dodnes, nepoužívá samo pro sebe vůbec žádné označení. Konkrétně žítkovské bohyně by zcela jistě odmítly označení za čarodějnice. Jednu konkrétní čarodějnickou rodinu dobrých lidí, kterou známe z Rakouska, takto označit asi lze, protože si už na to zvykli. Ve skutečnosti když se jich zeptáte, tak vám řeknou, že vlastně nevědí. Prostě takhle se to u nich v rodině dělalo vždycky a nijak to nepojmenovali, protože to není nic zvláštního. Nakonec aby nemuseli odpovídat na hloupé otázky, pojmenovali svou cestu „Cesta“. Tím se najednou staly tyto čarodějnice pro moderní mysl uchopitelné.

Wicca vznikala na Britských ostrovech ve velmi podobném prostředí. Anglie 20. a 30. let byla z pohledu okultismu a pohanství nesmírně zajímavá. Nic jako pohanství sice neexistovalo, ale docházelo k setkávání a protínání mnoha okultních hnutí a způsobů myšlení. Gerald B. Gardner  ve svých knihách tvrdí, že se ve 30. letech dostal k existující a živé čarodějnické tradici. Toto tvrzení zatím nikdo úspěšně nezpochybnil a akademický výzkum Ronalda Huttona a Philipa Heseltona tuto verzi spíše potvrzují. Problém je, že dnešní chápání „živá čarodějnická tradice“ se pravděpodobně do velké míry míjí s tím, co Gerald B. Gardner při své iniciaci v roce 1939 skutečně zažil.

Venkovské a rodinné čarodějnictví nemá s tím moderním mnoho společného, to je koneckonců vidět i na příkladu těch našich žítkovských bohyň. Co je však velice pravděpodobné, že někteří z příslušníků těchto rodin byli nějakým způsobem zapojeni či rovnou členy různých okultních hnutí. Tato okultní hnutí byla zase provázána s woodcraftem (Order of Woodcraft and Chivalry – pozor neplést se spolkem Woodcraft Indians založeným E.T. Seatonem), se zednáři a podobně. To, co dnes vnímáme jako oddělené fenomény, mohlo být propletenější, že si myslíme. Zejména Ronald Hutton to ve své knize Triumph of the Moon popisuje velmi pěkně, že Gerald B. Gardner se s členy hnutí woodcraft znal. Nevíme samozřejmě, zda je skutečně pravda, že v hnutí woodcraft ve 20. letech v Anglii uctívali Měsíční Bohyni a  Rohatého Boha, ale je to zajímavý příklad obrovského prolnutí různých myšlenkových směrů té doby. Toto prolnutí by také beze zbytku vysvětlovalo jeden znepokojivě záhadný obraz od Alfonse Muchy, o kterém píšeme v jiném článku.

Lidé, kteří se kolem Gardnera ve 20. a 30. letech pohybovali, byli rosenkruciáni, folkloristé, zednáři, příslušníci neregulérních zednářských lóží, naturisté, okultisté a woodcrafteři nebo skoro všechno tohle dohromady. Obecně veškeré západní okultní hnutí včetně zednářství bylo vždy považováno oficiálními církevními autoritami za herezi, protože bylo nositeli antických myšlenek. Pochopitelně. Protože antické myšlenky jsou původně pohanské. Je potřeba si uvědomit, že staré pohanství nejsou jen vikingové a válečníci, ale také filozofické a mysterijní školy. Proč se ve zmínkách o 20. letech již objevují náznaky o Měsíční Bohyni a Rohatém Bohu? Proč obraz Alfonse Muchy z roku 1911 obsahuje symboliku, která vypadá, že na ně odkazuje? Nikdo neví. Víme, že neregulerní zednářské lóže, kam patřil i Gardner, přijímaly i ženy. Může být Bůh a Bohyně protnutím jejich myšlenek s okultismem? Myšlenka, že Bohové a Bohyně jsou tvářeni Rohatého Boha a Velké Bohyně nejsou ničím novým. Podobné tendence existovaly již v době antické a nejsou zcela nepodobné zednářskému Velkému architektu všehomíra. Může být objevení Bohyně reakcí na absenci ženského prvku v zednářské a evropské mystice obecně? To všechno jsou zajímavé otázky, na které nikdo odpověď nemá. Jsou tu jen matoucí zmínky o konceptu Rohatého Boha a Měsíční Bohyně, který se objevil ještě před Gardnerem a jeden nanejvýš podezřelý Muchův obraz.

Nicméně to všechno je důvod, proč tvrdím, že to, co Gerald B. Gardner ve 30. letech v jihoanglické oblasti New Forest objevil, byl spíše jakýsi přirozeně probíhající proces, v němž se pohanské myšlení hluboko pohřbené v evropské spiritualitě dralo postupně na povrch. Nemyslíme si, že byl první, kdo přišel s nápadem obnovit čarodějnictví a západní mystiku v její pohanské podobě a v polyteistickém kontextu, kam původně patří. Naopak z toho, co lze v Huttonovi a Hesseltonovi vyčíst se zdá, že už přišel k živé tradici, která nabírala nějaký nový směr, a on se stal pouze součástí toho bouřlivého procesu. Tehdejší lidé neměli potřebu svou spiritualitu nějak pojmenovávat, protože dělali to, co dělali vždycky, jen jinak a sofistikovaněji. Jak z Gardnerovy tvorby, tak z některých pasáží Knihy stínů lze dovodit, že Gardner ve své tvorbě sledoval určitou agendu a že chtěl vypadat jako objevitel, potažmo zakladatel něčeho. Jak může ale muž založit matrilineární tradici? Těžko. Naznačuje to i trochu záhadný postoj Gardnerovy zasvětitelky Edith Woodford Grimes, která se k Wiccce nikdy veřejně nepřihlásila a která opustila nový Gardnerem založený Bricket Wood coven v roce 1952 (což je doba, kdy vznikala tzv. Kniha stínů), zřejmě aby pokračovala v tom, čím bylo čarodějnictví v předchozí podobě. O Edith Woodford Grimes se akademická veřejnost dozvěděla až v 90. letech. Do té doby byla zcela neznámou kapitolou wiccanské historie. Kdo ví, jaká tajemství nám akademický výzkum ještě odhalí?

V každém případě lze otázku původu Wiccy uzavřít tím, že na ni sice neznáme odpověď, ale že můžeme vyloučit, že se jedná o výmysl nebo uměle vytvořený systém. Vznikla přirozenou cestou během několik dekád. Postupně se také vyvíjela v dekádách následujících. Jak se to přesně stalo, ještě nevíme jistě. To se bohužel u ústně předávaných tradic stává.

Wicca je duoteistická

Wicca je náboženský systém, jehož ústředním motivem je věčně se opakující mýtus Rohatého Boha, resp. Boha slunce a Velké Bohyně Matky. Nicméně je to systém, který je založen na rituální praxi a přímém prožitku. Dává smysl jak v duoteistickém, tak polyteistickém pojetí. Hezky o tom píše například Yvonne Aburrow: „Jsem Wiccan a jsem polyteista. Nevěřím tomu, že Bohové jsou pouhé archetypy. Neví, zda jsou Bohové energií či vědomím, ale jsem si zcela jistá, že jsou svébytnými entitami. Mezi svým polyteismem a Wiccou nevidím žádný konflikt.“

Wicca je v každém případě nedogmatická, co se Bohů týče. Neobsahuje vlastně skoro žádnou teologii. Je to systém rituální praxe, který umožňuje hlubší poznání Bohů a který nepředjímá tu či onu pravdu o Bozích.

Z dostupné literatury lze snadno učinit závěr, že Wicca je duotestická, protože se jedná o literaturu určenou širšímu publiku, kde je předkládána interpretace použitelná pro každého. Jednotliví autoři od sebe opisují, lidé berou jejich knihy doslovně, a z původních zjednodušujících schémat se tak stávají dogmata. Je ošidné přejímat tato dogmata jako fakta. Dalším takový příkladem je…

„Čiň co chceš, pokud neuškodíš“

Toto heslo je součástí jednoho z wiccanských rituálů a je jakýmsi doporučujícím heslem pro život a magickou práci. Wicce je toto krédo často předhazováno v domnění, že se jedná o nějaké přikázání. Tato mylná interpretace vychází z křesťanského myšlení, které považuje každou takovou poučku automaticky za zákon boží. Wiccan rede ve skutečnosti ničím takovým není, navzdory tomu, že se tak prezentuje v některých knihách. Čiň, co chceš, pokud neuškodíš je v současné Wicce citováno málokdy právě proto, že se nechápe doslovně a že je na každém, aby se nad ním zamyslel. Bylo by mnohem přesnější a vhodnější, kdyby toho heslo znělo například: „Jsi svobodný a nikdo nemá právo ti mluvit do života. Důležité je pouze to, abys přemýšlel nad tím, co děláš a nechoval se jako hňup.“ Takto formulované Wiccan rede mnohem přesněji nabádá dotyčného, aby se nesnažil pomocí magie škodit nebo znásilňovat něčí vůli, ale těžko takovou poučku zakomponujete do rituálu. Co přesně znamená tato věta, je jednou z věcí, na kterou musí přijít každý sám.

Její původ navíc není křesťanský, jak se občas mylně tvrdí. Věta je odvozena od jiné poučky, kterou začátkem 20. století formuloval Aleister Crowley coby vzpouru proti poslušnosti Bohu a církevním autoritám. Jeho text začíná slovy „Vůle tvá budiž celým zákonem…“. Obě věty představují změnu představy o vládě nad lidskými osudy. Už to není křesťanský Bůh, komu se zodpovídáme. Jsme to my sami, naši potomci a naši předkové. Božské není mimo náš svět někde na nebesích, ale teď a tady.

Wicca je keltská

Wicca je keltská pouze do té míry, že často uctívá ostrovní keltské Bohy a Bohyně, objevuje se v ní často princip trojnosti a vznikla na Britských ostrovech. Základem kola roku je ne zcela nepodobný starořeckým mysterijním kultům, jako byla například mystéria Dionýsa nebo Eleusis. Proto bych Wicce přisoudil spíše antický základ než základ keltský. Celkový obraz je ale mnohem zajímavější, protože osmiramenné kolo roku, které vzniklo ve Wicce v 50. letech, a které později přejaly jiné pohanské tradice, obsahuje i svátky, které Keltové pravděpodobně neslavili a které mají germánský původ. Wicca tedy je částečně keltská, ale ne zcela.

Wicca používá křesťanský/satanistický symbol – pentagram

Pentagram je sice jedním z ústředních symbolů Wiccy, ale nejedná se původně o křesťanský symbol. Je to symbol, který se používal v antice a který (podobně jako mnoho jiného) křesťané pouze převzali a dali mu svůj vlastní význam.  Znali jej Řekové, Egypťané a další národy starověku. Pentagram je totiž zdánlivou drahou Venuše po noční obloze, tedy planety, která bývá označována jako Večernice či Jitřenka a která bývala spojována právě s různými Bohyněmi. Pythagorejci například spojovali Večernici s Hygieiou, bohyní léčení, jejíž jméno HGIEiA byl anagram pro pět živlů. Pět živlů se k pentagramu v dnešní Wicce přiřazuje zcela běžně. Ztotožnění pěti cípů pentagramu s hebrejskými písmeny JHŠVH (případně i v jiných variantách), které najdeme v grimoárech, je pozdější křesťanskou re-interpretací. Obrácený pentagram s hebrejskými písměny značícími Leviathan je ještě pozdější verzí, zřejmě satanistickou re-interpretací starší křesťanské re-interpretace. V každém případě Venuše či Jitřenka nebo Večernice je planeta, která byla starým pohanským Řekům velmi dobře známá. Pro jitřenku měli název: Lucifer, tedy Světlonoš. Toto označení rovněž úzce souvisí s používáním pentagramu v západní mystice, která je často založena na hledání světla a individuální cestě hledání božské podstaty. Což je koncept, jehož původ můžeme najít už v novoplatonismu. Abychom to shrnuli, tak pentagram může být brán jako symbol používaný v křesťanské mystice, nicméně jeho původ je starší. Zda to stačí k obvinění Wiccy ze satanismu či ke křesťanským tendencím je otázka, kterou si asi musí každý zodpovědět sám.

Wicca a wyda patří k sobě

Není tomu tak. Wyda je mnohem mladší systém a je to především cvičení, trochu podobné józe. Je vytvořena tak, aby korespondovala s kosmologií moderního keltského pohanství. Tento systém cviků nemá s Wiccou společného absolutně nic kromě podobného názvu. Známe jednoho jediného Wiccana, který wydu občas cvičí. Je jedním z nás. Asi bychom řekli, že oba systémy jsou kompatibilní a mohou se hezky doplňovat. Ohledně nějakých společných prvků je ale těžké něco napsat, když tam skoro žádné nejsou. Vlastně si nevybavujeme ani jeden.

Použitá literatura

Heselton, Philip (2003). Gerald Gardner and the Cauldron of Inspiration. Somerset: Capall Bann Publishing.

Hutton, Ronald (1999). Triumph of the Moon: A History of Modern Pagan Withcraft. Oxford University Press

Gardner, Gerald (1954). Witchcraft Today. Rider and Company.

Steve Wilson „Woodcrafting the Art of Magic“, Aisling 8 (1996)

Kateřina Tučková, Žítkovské bohyně, 2012 nakl. Host

https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/rozjimani-s-princeznou/

https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/mysticky-vystup-a-jeho-navrat-domu/

https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/01/20/tak-trochu-jine-pohanstvi/

W.M. Pfau; Aljoscha A. Schwarz; Ronald P. Schweppe. Léčivá síla druidů — Tajemství dlouhého života starých Keltů

Philip Heselton: Gerald Gardner and the Cauldron of Inspiration: An Investigation Into the Sources of Gardnerian Witchcraft. Milverton, Somerset: Capall Bann.

http://www.patheos.com/blogs/sermonsfromthemound/2015/08/polytheist-wiccan/