Wicca

Tradiční Wicca (dále jen Wicca) je pohanské náboženství mystérií a zároveň jedna ze současných podob čarodějnictví. Vznikla ve 40. až 50. letech minulého století na Britských ostrovech. Je současně náboženstvím i magickým systémem. Je součástí západního mysticismu i moderního polyteismu. Podobně jako jiné mysterijní tradice se zabývá základními otázkami našeho bytí. Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kdo jsou Bohové? Jaké je naše místo ve vesmíru? Je to stezka kola roku a jeho věčného tance, i cesta do hlubin sebe sama a k pohanským Bohům.

Tradice Wicca v podobě založené Geraldem Gardnerem je založena na iniciační posloupnosti a žije také v České republice, kde funguje přibližně od roku 2004. V České republice je aktivní zatím volná skupina lidí, jejíž iniciační původ je odvozen jak z gardnerovské, tak alexandrijské linie přítomné v sousedních zemích. Navzdory letitému angažmá wiccanů jak v pohanství, tak v západním mysticismu, existuje o této tradici stále poměrně hodně fám a zkreslených tvrzení. Mimo jiné i proto existují tyto stránky. Naším cílem je vysvětlit úplný základ bez okázalosti a prostým, obyčejným způsobem. Tomu také odpovídá design těchto stránek bez pentagramů a jiných čarodějnických symbolů.

Samotné slovo Wicca znamenalo původně označení pro členy obnovené čarodějnické tradice. Teprve od 60. let 20. století se používá tento název pro tradici a cestu samotnou. O Wicce proto od té doby hovoříme i jako o iniciační tradici či společenství. Wicca vznikla v první polovině 20. století v návaznosti na venkovské čarodějnictví praktikované v oblasti New Forest v Anglii. Zakladatel společenství Wicca Gerald Brusseau Gardner byl zasvěcen do venkovského čarodějnictví ženou jménem Edith Woodford Grimes, a to v roce 1939. Edith sama veřejně nikdy nevystupovala a čarodějnictví praktikovala dál, aniž by se dala ovlivnit pozdějším vývojem. Gardner totiž do této tradice následně začlenil celou řadu prvků z jiných směrů západního okultismu. Na starším základě vzniklém zřejmě v průběhu začátku 20. století vytvořil Gardner neustále se rozvíjející magický systém s polyteistickým náboženským obsahem, jehož podobu známe dnes my.

O původu Wiccy bylo napsáno několik fascinujících knih Philipem Heseltonem a Ronaldem Huttonem. Gerald Gardner nicméně zemřel v roce 1964 a tradice, kterou založil, začalal žít vlastním životem. V průběhu 20. století se na dnešní podobě tradice Wicca podepsaly především britské velekněžky, a sice Doreen Valiente, Maxine Sanders, Eleanor Bone, Madge Worthington nebo Vivianne Crowley.


Eleanor Bone (1911 – 2001), jedna z velekněžek původního Gardnerova covenu, která následně zakládala další coveny na Britských ostrovech v průběhu 50. a 60. let. Právě od Eleanor Bone se odvozují nejpočetnější gardnerovské linie.

 

Wicca jako magický systém sleduje celou řadu cílů, mezi nimiž je dominantní poznání sebe sama, osobní rozvoj, poznání skrytých zákonitostí tohoto světa a naší role v něm. Dále je třeba zmínit umění magie a rituálů k uctění tvořivé síly, která nám dává život, je světem okolo nás a kterou nazýváme Bohy. Bohové jsou pro nás imanentní (všude přítomnou) silou, která je přítomná v každém živém tvoru, v neživých věcech a v celém vesmíru. Jsou pro nás i bytostmi, která mají lidskou podobu i vlastnosti tak, jak je známe z jiných polyteistických náboženství. Zároveň jsou pro nás Bohové archetypálními silami skrytými v nevědomí, s nimiž se můžeme spojovat s pomocí rituálů a symbolů. Wicca totiž neobsahuje věrouku, kterou známe z jiných náboženství. Její podstatou je rituální praxe, která je založena na alegorii vesmíru a oživení mýtu. Poznání Bohů, které si z této praxe odnášíme je individuální, a proto záleží na každém praktikujícím, jak Bohy vnímá. Tím, že klade důraz na rituální praxi víc než na teoretické diskuze, se Wicca blíží víc jiným pohanským tradicím než současnému hermetismu. Ale pravdou je, že patří svým způsobem jak do hermetické, tak i do pohanské spirituality.

Wicca ve své praxi nezapře pohanské kořeny, na něž navazuje a prakticky veškeré její rituály nějakým způsobem odráží dění a změny v přírodě. Často také obsahují prvky převzaté z folklóru. Wicca vychází z náboženství, která existovala na území Evropy před příchodem křesťanství. Navazuje na západní esoterní tradici i na helénské, keltské a germánské pohanství. Dá se říci, že jednou z aspirací Wiccy je navrátit západní esoterismus tam, kam nábožensky a kulturně patří, tedy do indoevropského náboženského rámce. Čerpá především z duchovního odkazu starého Řecka, z keltské i germánské tradice. Díky propojení se západní esoterickou tradicí ale také často pracuje se symboly pocházejícími původem z hermetismu a západní kabaly, což ovšem platí jen pro alexandrijskou tradici.

Pohanský rozměr a indoevropský náboženský základ lze v tradici Wicca vidět především v důrazu na práci pod širým nebem (v přírodě), v oslavách sezónních svátků, v sakrálních dramatech ztvárňujících některá mytologická témata, ve jménech Bohů, v obětinách a v celé řadě dalších více či méně podstatných prvků. Wicca klade důraz na skupinovou praxi a je provozována v malých na sobě do značné míry nezávislých skupinách, kterým říkáme coveny a které obsahují různý počet členů obvykle mezi třemi a třinácti.

Když říkáme, že Wicca je náboženstvím mystérií, máme tím na mysli zejména způsob rituálního prožitku. Komunikace a interakce s Božskou silou probíhá přímo a bez prostředníků a odehrává se v jiné rovině zkušenosti, než na kterou jsme běžně zvyklí. Wicca obsahuje systém symbolů, které představují různé síly či kvality, její praxe se skládá z rituálních úkonů, které vylaďuje naši mysl tak, že se může přímo spojit s Bohy a živly. Všechny tyto věci jsou slovy nesdělitelné, každý člen tradice vnímá tyto věci poněkud odlišně a vědomá mysl jim obvykle není schopná zcela a beze zbytku porozumět. Proto se používají symboly, vizualizace a mýtická vyjádření. Proto také hovoříme o iniciaci. Iniciace není jen rituál. Je to dlouhý proces, při němž postupně propojujeme symboly a vnitřní obrazy s posvátnem uvnitř nás samých i okolo nás.

Když říkáme, že Wicca je současně také čarodějnictvím, máme na mysli zejména praxi přírodní magie. Wicca se v magické práci obvykle soustředí na léčení, věštbu, odstraňování různých problémů, řešení aktuálních životních potíží a podobně. Takřka veškerá magie se orientuje na praktické využití, zlepšení života, dosažení pozitivních životních cílů a nezřídka i na rozvoj osobnosti. Na magii se díváme především z pozice odpovědnosti, a proto je vždy zdůrazňováno domýšlení záměru do jeho důsledků. Někdy se tento pohled vyjadřuje jako rčení „Čiň, co chceš, pokud neuškodíš.“ Což z nás nečiní nějaké posly dobra. Je to prostě jen velmi praktické hledisko vzniklé početnými omyly našich dávných předchůdců. Zasahovat do přediva osudu je jako rozmotávat zašmodrchané klubko. Všichi víme, co se stane, když bez rozmyslu zatáhneme za nějaký konec.

Když hovoříme o iniciační tradici či společenství, máme tím na mysli fakt, že součástí tradice se lze stát pouze „řádným způsobem“, který je jako jediný v této tradici uznáván. Tímto způsobem rozumíme podstoupení ročního výcviku a následného zasvěcovacího obřadu, který je veden již zasvěceným členem Wiccy s dostatečnou kvalifikací. Dostatečnou kvalifikací se rozumí druhý nebo třetí stupeň iniciace. Součástí zasvěcení je mimo jiné i přísaha zachování tajemství, která se vztahuje na celou řadu interních materiálů jako je Kniha stínů, jména ostatních členů, přesná podoba rituálů a podobně. Důvodem prvku tajemství není nějaká konspirace, ale spíše uchování kolektivní duše celé tradice, snaha předejít komercionalizaci a také možná rizika, která mohou pramenit z náboženských  předsudků. Ne každá země je tak liberální jako ta naše. Možnost otevřeně praktikovat pohanství a uctívat Bohy není samozřejmá.

Důsledkem principu iniciační posloupnosti také je, že každý člen tradice Wicca zná svůj iniciační rodokmen až k některému z původních gardnerových covenů. Tomuto rodokmenu říkáme také linie. Jednotlivé linie se od sebe často liší v rituální praxi, pravidlech i celkovou atmosférou. Existují linie velmi početné i poměrně bezvýznamné. Obvykle patří k některé ze dvou hlavních větví tradice, které nazýváme gardnerovskou nebo alexandrijskou Wiccou. Alexandrijská větev vznikla dílem Alexe Sanderse v 60. letech minulého století zakomponováním větší míry materiálu pocházejícího z hermetismu a tradiční západní magie. V současné době existuje již velmi málo covenů, jejichž práce by byla čistě gardnerovská či alexandrijská a dochází ke znovuspojování obou proudů. Se striktním dělení mezi těmito dvěma tradicemi se setkáme spíše mimo Wiccu, protože je poplatné době, kdy byly napsány nejznámější knihy. Díky spíše rodinnému či klanovému charakteru Wiccy je tato tradice také ve skutečnosti menší, než by se z populární literatury mohlo zdát a mnoho členů se zná osobně napříč evropskými státy. A ačkoliv z názvů „gardnerovská“ a „alexandrijská“ by se mohlo zdát, že názvy jednotlivých větví Wiccy se odvozují od mužů, opak je pravdou.

Gardnerovská Wicca vskutku je odvozena od Gardnera, ale je to čistě rozlišovací označení a navíc přišlo zvenku. Alexandrijská Wicca neodkazuje na Alexe Sanderse, jak by se mohlo zdát, ale na Alexandrijskou knihovnu, která bývala největším centrem vzdělanosti starověkého světa. Alexandrijská Wicca se snaží navázat na tradici vědění spojenou s Alexandrií, což je mj. i pohanský hermetismus. Faktem dokonce je, že wiccanské linie nejsou vůbec určeny muži, resp. veleknězi, nýbrž velekněžkami, z nichž vzešly. Odborně se tomu (v přeneseném smyslu slova) říká matrilinearita. Je to další významné specifikum, kterým se Wicca odlišuje od jiných tradic.


Madge Worthington (1913-2005), mediálně zcela neznámá, a přesto jedna z nejdůležitějších postav tradiční Wiccy, která zásadním způsobem ovlivnila vývoj gardneriánské větve ve druhé polovině 20. století.

Tradice Wicca dala modernímu pohanství např. systém osmi svátků známý jako kolo roku (které je moderním konceptem vzniklým původně  v gardnerovských covenech v polovině padesátých let), používání rituálního kruhu o čtyřech čtvrtích, ale také různé občanské iniciativy a neziskové organizace jako je např. Pohanská federace. Lidé zasvěcení v tradici Wicca se často zajímají i o jiné pohanské cesty a nezřídka se snaží podporovat rozkvět pohanské spirituality napříč tradicemi. Zejména ve vyšších stupních iniciace se wiccani zavazují sloužit pohanským Bohům a být manifestací jejich vůle v tomto světě v tomto životě, i ve všech dalších životech.

Wicca totiž, podobně jako některé jiné mysterijní nebo kněžské cesty současného pohanství či západní esoterické tradice, zná tři stupně iniciace. Specifikum tradice Wicca však je v tom, jak jsou tyto stupně chápány. Prvním stupněm se stáváme kněžkou a čarodějnicí (knězem a čarodějem) v tomto životě a máme zodpovědnost především vůči sobě. Tento stupeň mnoha zasvěcencům stačí. Druhý stupeň iniciace nás zavazuje službě Bohům v tomto životě i v dalších životech a činí tak absolutně. Druhý stupeň iniciace přijímají jen někteří a je mnohem více věcí individuální volby než automatickým vývojem. Jeho přijetím totiž nadřazujeme zájmy Bohů a celého společenstvím naší seberealizaci a našemu egu. Druhou iniciací se stáváme veleknězem či velekněžkou Rohatého Boha a Velké Matky. Také z toho důvodu obvykle trvá několik let, než může vůbec druhá iniciace proběhnout. Třetí iniciace symbolizuje duchovní transformaci na velekněžské cestě. Tradičně bývá třetí iniciace udělována po deseti letech od iniciace první, ale v praxi to bývá spíše patnáct i více let aktivní praxe. Wicca totiž není soutěž nebo honba za tituly. Je to služba. Také z tohoto důvodu vývoj ve Wicce tak dlouho trvá a představuje celoživotní cestu. Je asi také dobré vyjasnit, že iniciace také neznamená, že by měl dotyčný nějaký zákaz tradici Wicca nebo dotyčný coven opustit. Jako sekta rozhodně nefungujeme. Jediné, co se po členech covenu vyžaduje, aby tzv. táhli svou vlastní váhu, tedy byli přítomní a aktivní, přispívali k fungování celku a ne se jen pasivně vezli. Což je ovšem základní předpoklad všech praktikujících skupin klanového, rodinného či covenového typu.

V České republice se Wicca angažují zejména v České pohanské společnosti, u jejíhož zrodu stáli a kde se podílí na podpoře ostatních pohanských tradic, jako je např. rodnověří, ásatrú, druidství a další. Jedná se ale jen o obyčejnou podporu v podobě pořádání různých akcí či propagace, protože smyslem wiccanského kněžství je toliko sloužit a nikoliv někomu něco diktovat nebo dělat duchovní kariéru. Také z tohoto důvodu se čeští wiccani nestaví příliš pozitivně k institucionalizaci nebo zakládání církví a jiných podobných struktur. Nic takového totiž Wicca ke svému fungování nepotřebuje. Wicca v ČR dala také vzniknout i tzv. Českomoravské čarodějnické konferenci (BMWC), což je každoroční setkání cca 50 lidí se zájmem o Wiccu, čarodějnictví, druidství a obecně i pohanství, a kde se nabízí unikátní možnost sledovat  starší generace při práci, sbírat zkušenosti i jen prožít hezkých pár dní s lidmi podobného zaměření. Podpora ostatních tradic a Bohů je sice jedním z poslání Wiccy, ale to neznamená, že bychom snad měli někomu něco vnucovat nebo radit. Wiccan by měl hlavně méně mluvit a hodně konat. Protože Bohové, činy a hodnoty jsou to, na čem v tradici Wicca záleží.

Wicca také neaspiruje na to být jediným mysterijním pohanským systémem. Jako iniciační tradice je zvláštní pouze tím, že akumuluje zkušenost několika generací. To se však v budoucnosti jistě změní, protože pohanství je v Evropě znovu živé a pořád se rozvíjí.

Další informace se lze dozvědět v sekci s ostatními tématickými články.