Následující text je kráceným pojednáním o wiccanském kole roku, který vyšel poprvé v roce 2016 v pohanském magazínu Kolovrat:

Kolo roku

V tradici Wicca máme dva různé cykly, okolo kterých je rituální praxe postavená. Tím prvním cyklem je cyklus Lunární, neodmyslitelně spojován s Velkou Bohyní. Ta může mít různá další jména, ale obecně je to trojná Bohyně třech tváří – Panny, Matky, Stařeny.  Lunární cyklus má 28 dní a je jakýmsi vesmírným obrazem ženského cyklu, od slunečního cyklu se liší tím, že obvykle neobsahuje koncept smrti. Je tomu tak proto, že většina wiccanských tradic považuje Bohyni za mytologicky nesmrtelnou a věčně se měnící. Tento koncept trojné Bohyně vychází zejména z pojetí ženského mýtu podle Roberta Gravese a Karla Kerényi a jeho kořeny sahají až do dávné antiky.

Druhým hlavním Božstvem ve Wicce je Rohatý Bůh, který bývá také nazýván různě, například Cernunnos. Je vegetačním Bohem, který každý rok projde zrozením z Bohyně, životem po Jejím boku, smrtí z jejích rukou a následným znovuzrozením z Jejího lůna. Na rozdíl od Bohyně je Rohatý Bůh smrtelný a jeho život je životem krajiny, slunce a úrody. Také tento mýtus má kořeny v antice a je jakousi současnou obdobou Dionýsovského mystéria, které se původně vztahovalo k cyklu pěstování a výroby vína. Dnešní podoba cyklu je ovlivněna také původním mýtem řeckého Boha obilí, nazývaného Adonis, a vztahuje se k úrodě obecně. Samotné svátky jsou pak hodně ovlivněné keltskými mýty a zvyky a obsahují i hodně prvků, které jsou v evropském polyteismu společné většině tradic.

Chant o živlech a kole roku

Dnešní mýtus kola roku se nicméně zrodil postupně stejně jako kolo roku samotné, a to v polovině 20. století, spolu se vznikem prvních organizovaných skupin. Tyto skupiny byly v dané době převážně wiccanské coveny pod vedením Geralda Gardnera a jeho nejbližších velekněžek. Systém osmi svátků později převzala druidská tradice a po ní následně, kromě jiných tradic, i většina severských/germánských směrů, vznikajících v sedmdesátých letech. Osm svátků v sobě zahrnuje hlavní keltské slavnosti (Lughnasadh neboli Lammas, dále Samhain, Imbolc a Beltain) a kombinuje je se slavnostmi germánskými a jinými (slunovraty a rovnodennosti). S výjimkou zejména baltského pohanství, rodnověří a helénských pohanských směrů se tento koncept stal jakýmsi základním univerzálním kalendářem současného pohanství. Jeho výhodou je rovnoměrné načasování svátků a logická návaznost na astronomické jevy, díky kterým je obecně srozumitelný. Proto se osm svátků dá slavit v různých skupinách a na oslavách se mohou setkávat lidé různých tradic, neboť k nim každý má nějaký svůj vztah.

Skutečnost, že kolo roku vzniklo v tradici Wicca neznamená, že by ostatní směry z Wiccy vycházely. Takový závěr nelze v žádném případě učinit, byť mnoho začínajících vyznavačů se takového omylu dříve dopouštělo. Jedná se spíše o historickou shodu okolností – něco jako osmiramenné kolo roku by v moderním světě dříve či později stejně zcela jistě vzniklo. Jeho historickou nutnost dnes spatřuji v rychlém toku informací a v propojení dnešního světa, který vyžaduje zjednodušené univerzální koncepty, ke kterým se může každý nějak postavit a pracovat s nimi po svém. To, že tento koncept vznikl ve Wicce, je dané prostě jen tím, že to byla první moderní pohanská tradice, která se naprosto radikálně odchýlila od křesťanského paradigmatu a rozhodla se postavit celou duchovní kosmologii na pohanském základě.

Následující cyklus ovšem nevznikl současně s osmiramenným kolem roku v 50. letech, v té době byly sezónní oslavy velmi jednoduché a celý mýtus se začal teprve formovat. Jak se Wicca šířila po Velké Británii a po Evropě, jednotlivé linie (Gardnerovská, Alexandrijská a další).

Toto je fotografie malby na dřevo, která znázorňuje kolo roku. Autorkou je Vivienne Shanley, pohanská malířka z oblasti Cornwallu. V Cornwallu se také nachází Muzeum čarodějnictví, kde je tento obraz uložen. Muzeum založil v roce 1951 Cecil Williamson, přítel Geralda Gardnera a jedna z důležitých postav novodobé pohanské historie.

Jaký příběh se tedy k Wiccanskému kolu roku vztahuje? Je to příběh zrození, dospívání, života, triumfu síly, oběti, smrti, zasvěcení, podsvětí a znovuzrození. V příběhu Rohatého Boha se odráží naše vlastní lidství. To, co máme všichni, ať už muži nebo ženy, s Rohatým Bohem společné, je smrtelnost. Jeho Rohy naznačují spojení s duchovním světem, jeho srst, kopyta a zvířecí atributy nám jasně říkají, že on je Bohem tělesnosti, divokých zvířat, plodnosti a mužství. On je semeno zaseté na jaře, triumfující přírodní síla v létě, obilný klas na konci července i ono zvláštní lechtání v břiše na podzim, když se na hřbitovech rozsvítí světélka a údolí naplní sychravá mlha, v jejímž šeru je svět rozmazaný a jeho hranice slábnou…

Rohatý Bůh se každý rok zrodí o zimním slunovratu z Bohyně. V tomto období je tedy dítětem. Současně v tomto období žije Bůh starého roku jako jakási temná přítomnost na okraji světa, která je sama sobě otcem i bratrem – pohanská mytologie je plná paradoxů a incestů, wiccanský mýtus není žádnou výjimkou. Odráží hloubku života v celé její podmanivé kráse, hrozivé nevyhnutelnosti i nepochopitelnosti, proto jiný být ani nemůže. Zimní slunovrat v každém případě představuje naději na nové slunce, které díky Bohyni ráno opět vyjde. Z Bohyně je zrozen mladý Bůh, který se jednoho dne stane jejím partnerem, jeho zrození je oslavováno a oslavy někdy trvají až do nového roku.

Druhým svátkem je Imbolc. Představuje pro nás konec temné části roku. Je to období očisty, které odráží fakt, že končí šestitýdenní období od chvíle, kdy Bohyně porodila. Současně je to období dospívání mladého Boha. Tak jako tak, ze všech svátků je Imbolc o Bohu nejméně a o Bohyni nejvíce. Bohyně se vrací z podsvětí na zem, loučí se se starým Bohem a její životní síla je obnovena. Svíce, které zapalujeme, ji ukazují cestu. Starý Bůh se ještě úplně neztratil, mladý teprve dospívá.

O jarní rovnodennosti oslavujeme Bohy jako lovce. Mladý Bůh představuje Boha divoké zvěře a plodnosti. Tento svátek v sobě obsahuje falickou a sexuální symboliku, je to čas setí semen a protnutí světla a tmy, prvního setkání Boha a Bohyně, prvního páření. O tomto svátku je počato dítě, které se o devět měsíců později, o zimním slunovratu, narodí. Oslavujeme první květiny, rašící pupeny a probouzející se sílu přírody.

Beltain je svatbou Bohů, Bůh a Bohyně si slibují věrnost v životě i smrti. Beltain je oslava jejich spojení, vztyčujeme májky, tančíme, radujeme se. Tak jako je Samhain oslavou smrti a předků, je Beltain oslavou života. Tyto svátky stojí na kole roku přesně naproti sobě a představují rovnováhu mezi životem a smrtí. Bůh o tomto svátku přijímá zodpovědnost za všechno, co se stalo od jarní rovnodennosti a Božská láska se stává obřadně stvrzeným svazkem.

letním slunovratu se Bůh stává králem. Slunovrat je časem triumfu sluneční síly a síly přírody. Rohatý Bůh byl o Beltainu rituálně spojen s Bohyní, nyní je spojen i s její zemí. Je vybaven atributy královské moci a od této chvíle ví, že přijde okamžik, kdy pro svou zemi a svou milovanou Bohyni bude muset zemřít. Tento svátek obsahuje mnoho poučení zejména pro muže, jeho ústředním motivem je otcovství, archetyp krále a konec dětství. Je to svým způsobem rituál dospělosti.

Lammas je vrcholem mýtu Rohatého Boha. Je to čas úrody, kdy jsou klasy posečeny, a stejně jako ony se i Bůh odevzdává do náruče temné stránky Bohyně. Je obětován, zabit, jeho tělo zničeno a roztrháno. On sám se vydává na cestu do podsvětí, okamžikem smrti začíná jeho cesta k temnému trůnu v říši mrtvých. Tímto svátkem je jeho příběh završen a jeho život naplněn. Lammas je proto svátkem obětin, chleba, piva a úrody.

Podzimní rovnodennost je časem protikladů. Světlo potkává tmu a tma potkává světlo. Mrtvý Bůh se stal králem podsvětí a říše předků, v tomto čase se vrací na zem a odvádí si svoji Bohyni s sebou. Nejbližší mýtickou paralelou tohoto svátku je mýtus Háda a Persefóny. Odchod Bohyně do podsvětí představuje rozloučení se s létem a jeho květy, s životní silou. Podzimní rovnodennost je svátkem ovoce, moštu a vína. Jedním z jeho symbolů je také granátové jablko, které hraje důležitou úlohu v mýtu o sestupu Bohyně do podsvětí.

Tak jako byl Beltain svátkem triumfu spojení Bohů v životě, je Samhain triumfem jejich spojení ve smrti. Bůh a Bohyně jsou vládci říše předků. V tomto čase se obracíme k zesnulým, obětujeme jim a zveme je ke společné oslavě. Je velmi snadné se s nimi spojit a radovat, neboť hranice mezi světy jsou tenké a naši Bohové obývají podsvětí a vládnou mu. Samhain zároveň představuje začátek temné části roku a jeho konec. Oslava Samhainu je skokem do tmy a začátek čekání na naději v podobě znovuzrození slunce a návratu světla o Imbolcu. Zde končí kolo roku a zároveň začíná.

Následuje opět Yule. Nová naděje. Zrození Boha a Oslava Bohyně Matky. A pak dlouhá cesta za světlem na Imbolc a slavný návrat Bohyně na zem.

Toto je reprodukce kola roku, na kterou se díváme každý den. Originál kdysi namaloval Dennis Sythove (3. 6. 1955 – 3. 1. 2012), v evropské Wicce známý též jako Merlin. Společně s Morganou byli v 80. letech průkopníky gardneriánské tradice v Holandsku. Text pod kolem roku říká:
“Taková byla vždy cesta starého náboženství: Oslavovat otáčení kola roku a stříbrného pulsu měsíčního příboje života. A ať už náš Pán, Rohatý Bůh uléhá s Bohyní o svátku Beltain, nebo  obětuje svůj život o svátku Lughnasadh, my kráčíme prastarou stezkou magie. Pojď, tanči s námi jak v mrtvé noci, tak i v ohněm prosvětleném lese nebo v jasném slunci. To je cesta starého náboženství.”

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *