Tento článek vyšel v Kolovratu roku 2022
Autor Jakub Achrer
Vivianne Crowley je známou postavou a autorkou nejčastěji spojovanou s britským čarodějnictvím, pohanstvím a s tradicí Wicca. Její Wicca: The Old Religion in the New Millenium má na svém kontě několik vydání i překladů do různých jazyků a je považována za klasické dílo, které nejlépe popisuje, o čem tradice Wicca je. V Evropě snad neexistuje tradiční coven, který by nepovažoval tuto knížku za naprosto nezbytnou a povinnou četbu, což platí i pro pražský coven, kde působím. Takže když se mi (právě díky naší velekněžce) dostalo toto nové Viviannino dílo do ruky, byl jsem velice zvědavý, odložil jsem právě rozečteného Pratchetta a pustil se do četby hned další den.
Knížka vyšla v letošním roce a dostala se ke mně doslova coby novinka stará cca týden nebo dva. Vznikala v průběhu posledních několika let, takže s sebou nese i poměrně zajímavý otisk roků 2020 a 2021, na které asi zapomene málokdo z nás, kdo jsme je zažili.
Je to knížka trochu jiná. Čímž mám na mysli nejen jinakost v kontextu ostatních asi osmi nebo sedmi knih, které Vivianne napsala, ale především jinakost v kontextu čarodějnické, magické, pohanské a podobné literatury. Není ani návodem, ani úvodem. Není souborem rituálů ani popisem technik. Je to pozoruhodná sonda do života a mnoho desítek let trvající praxe jedné z nejznámějších velekněžek tradice Wicca a při tom je ještě něčím víc. Kniha není pouhým výčtem událostí. Není striktně chronologická a faktografie v ní slouží jako kulisa, na níž se odehrává jakýsi zvláštní magický tanec vhledů, zkušeností a symbolických obrazů.
Úvodní kapitola knihy nás zavede na jihoanglický venkov a spolu s autorkou sledujeme, jak prožívá přírodu dítě, které se jednoho dne stane jednou ze zásadních postav evropské spirituality. Na kontrastu života na venkově a ve městě můžeme pochopit, kde možná vzniká ona touha překročit hranice běžného světa a vstoupit do duchovní reality vyvěrající ze země pod našima nohama a ze všeho, co žije okolo nás coby součást přírody. Co je vlastně to, co hledáme, když stojíme se zavřenýma očima v kruhu pod stromy, držíme se za ruce a vdechujeme kouř z vonných bylin? Co je to, co jsme možná kdysi ztratili a co znovu objevujeme, když se jednoho dne ponoříme za závoj mezi světy? Málokdo asi dokáže na toto téma nějak podrobně a inspirativně hovořit, nicméně této knize se to daří vrchovatou měrou. Vivianne navíc nehovoří pouze z pozice wiccanské velekněžky, ale také z pozice aktivní členky akademické obce oboru psychologie na několika univerzitách, takže její komentáře mívají i jistý jungiánský rozměr, na který jsme zvyklí z její ostatní tvorby.
Jedna z úvodních kapitol nám ukáže náctiletou dívku, která ve čtrnácti založí se spolužačkami „coven“. Tato etapa v duchovní cestě, kterou někteří z nás důvěrně znají, je vyprávěna lidsky, s úsměvem a vlastně i s jakousi úctou, která nás může inspirovat v tom, že nemusíme soudit ani sami sebe, ani ostatní, protože každá cesta má nesmělý a neohrabaný začátek, bez kterého se nikdy nemůže rozvinout v celé své šíři a svém významu.
„Máme-li přijmout svůj vnitřní potenciál, musíme být ochotní vykročit do neznáma, do temnoty. Musíme se stát pány nebo paní svého vnitřního království. Musíme otevřít dveře do všech místností našeho vnitřního domu, abychom se jím mohli procházet svobodně a beze strachu, a abychom vše, co najdeme, přijali s respektem a laskavostí. Což není snadné. Znamená to sebe přijetí. Znamená to skutečné přijetí sebe sama, které lze získat jedině soucitem se sebou samým. Což vzniká poznáním, obejmutím a spřátelením se se všemi neznámými a odlišnými částmi naší duše, které hledají cesty, jak se vyvíjet a růst.“ (citace, str. 46)
Kniha pokračuje jakousi koláží vzpomínek, útržků a různých míst, kde autorka zažila buď rituály nebo osudová setkání či vhledy. Nevyhýbá se ani setkání s vlastní smrtí na samé hranici života, ani tématu smrti lidí, jejichž duše Vivianne připravovala na odchod z tohoto světa v rámci své terapeutické praxe. Zaujmou jistě také poznatky z magické práce s krajinou a poznávání Bohů, kteří jsou v ní přítomni, všemožné náhody a intuitivní rozhodnutí s nečekanými důsledky. Děj knihy je rozprostřen v čase přes cca šest dekád a v prostoru přes několik kontinentů a je protkán nití skutečného významu slov „magický život“ v kontextu pohanského čarodějnictví.
Jedním z nejdůležitějších poučení pro mě byla úvaha o tom, jak jako pohani nebo wiccani či druidové můžeme tvořit svou duchovní cestu. Tradice, z níž jsme vzešli, tvoří jakýsi základ, jakési plátno, do něhož můžeme vyšívat motivy barevnými nitěmi jiných prvků a disciplín, a tvořit tak obraz celé naší spirituality a celé naší duše, protože jedno nezbytně odráží druhé. V takovém přirovnání lze dobře pochopit rozdíl mezi ochutnáváním spirituality z různých vlivů, oním eklektickým přešlapováním na místě na straně jedné a rozvíjením spirituality z jasně uchopeného základu na straně druhé. Neboť výšivka našeho duchovního života je samozřejmě stále živá a proměnná, ale vždy víme, jaké plátno ji tvoří, a to se nemění. Nejsilnějšími částmi knihy jsou právě úvahy o živé duchovní cestě. To, co je živé, co je intimně vlastní naší duši, to je pro Vivianne magické. Střípky těchto hlubokých úvah jsou roztroušeny mezi vzpomínkami na meditace, rituály a cesty na duchovně významná místa.
Kniha pro mě samozřejmě měla i osobní rozměr, ať už díky vzpomínkám na kruh v Bretani, kde jsem s Vivianne kdysi také stál, tak díky nenápadné vzpomínce na BMWC a české pohanské prostředí, v němž vznikla píseň o bájném Fénixovi, kterou re-interpretoval Pagan Piper Project.
Jestli má kniha nějaké slabé místo, pak je to asi její autobiografický aspekt, který v některých kapitolách zastiňuje duchovní obsah. Některé části jsou zřetelně zásadní pro autorku samotnou, ovšem čtenář jaksi neví, kam ten či onen kousek mozaiky zasadit. Některá místa a události dokreslují životní realitu člověka, který se desítky let věnuje čarodějnictví, a který už se všemožným bizarním náhodám ani nediví, nicméně kniha tak činí místy až zbytečně podrobně, a četba se tak stává poněkud frustrující. Dlužno ovšem říci, že jen málokterá kniha na toto téma obsahuje pouze hodnotný obsah a pokud jde o mě, tak já jsem s poměrem toho, co představovalo ono pověstné zrno, a co bych zařadil spíše do kategorie „plevy“, zcela spokojen. A kromě toho, mít doma knížku s tak krásně provedenou obálkou, je samo o sobě prostě tak nějak příjemné.
Knížku bych doporučil každému, kdo se zajímá o pohanská náboženství především z duchovních pohnutek. Své publikum si najde mezi příznivci pohanského čarodějnictví, druidství apod. Naopak pohané, kteří chápou své náboženství spíše jako svého druhu kulturní a společenské dědictví našich předků, budou tímto počinem spíše zklamáni a mnoho přidané hodnoty zde nenajdou. Kniha je psaná barvitým jazykem, ovšem akademický text to není a z většiny ji zvládne každý, kdo nemá problém číst v anglickém jazyce běžné knížky.