Autor: Jakub Achrer

Hledání počátků naší tradice je složitý úkol, k jehož vyřešení dosud stále chybí odhalit mnoho neznámých. Tuto záhadu dosud nevyřešili ani největší akademické kapacity, ani nadšený badatel Philip Heselton, ani profesor Ronald Hutton. Oba jmenovaní napsali stovky stran, zejména Philip Heselton zasvětil hledání pravdy dvě dekády svého života, přičemž shromáždil neuvěřitelné množství pramenů. Ale ani on se jednoznačné odpovědi nedobral. Proto ani my nedokážeme v tomto krátkém pojednání říci, k čemu vlastně na počátku 20. století v oblasti jihoanglického New Forest došlo. Pojďme se přesto podívat na to, co víme. 

V populární literatuře přeložené do češtiny1 se lze dočíst, že Gerald Gardner byl do tradice Wicca zasvěcen těsně před 2. světovou válkou v obci Christchurch. Toto tvrzení je obsaženo v jedné z nejpopulárnějších knih na toto téma v Česku, což je Velká učebnice čarodějnictví a magie Raymonda Bucklanda. Bohužel ačkoliv je správnost tohoto tvrzení zdokladována opakovaným výzkumem2, je v Bucklandově knize dáno do spojitosti s hromadou nesmyslných tvrzení o tom, jak tradice Wicca přežila z eneolitu do středověku, potažmo dodnes.  

Jiná kniha3 na toto téma říká: ”Do covenu New Forest byl Gerald zasvěcen v roce 1939 čarodějnicí Dorothy Clutterbuckovou.”  

Toto tvrzení je problematické a překonané. O Dorothy Clutterbuckové (1880-1951) hovoří poměrně hodně knih, které se věnují této otázce. Odkazuje se na ní prakticky veškerá literatura až do konce 60. let minulého století. Odkazoval se na ni sám Gardner. Pro 60. léta je také charakteristický boom populárních forem čarodějnictví od wiccy odvozených a rozvoj hnutí za oceánem. A zatímco začínají vycházet další a další knihy o wicce opakující výše uvedená tvrzení a veřejnost je samozřejmě nekriticky přebírá, lidem uvnitř tradice to celé dost vrtalo hlavou a kolem této otázky se vynořovala celá řada podezřelých okolností. První, kdo se pustil do systematického výzkumu záznamů o Dorothy Clutterbuckové, byla velekněžka a spisovatelka Doreen Valiente. Doreen slýchala Geralda o Dorothy hovořit, a to při několika příležitostech po své iniciaci v roce 1953. Nikdy ale neviděla nic, co by jakkoliv potvrdilo její existenci. Od koho se to tedy Gerald všechno dozvěděl a naučil? 

Doreen se pustila do výzkumu4, který probíhal několik roků na přelomu 70. a 80. Let. Na její práci byl, jak sama vzpomíná, frustrující hlavně dlouho trvající neúspěch. Zdálo se, že žádná osoba jménem Dorothy Clutterbuck neexistovala. K průlomu došlo až v roce 1982, kdy se ukázalo, že Dorothy Fordham (příjmení z manželství), jejíž úmrtní list byl nalezen, je tatáž osoba jako Dorothy Clutterbuck (rodné příjmení), která se ovšem hledala podstatně hůře. 

Ačkoliv Doreen Valiente potvrdila existenci Dorothy Clutterbuckové a její vztah ke covenu New Forest, pozdější výzkum ukázal, že její role byla zřejmě menší, než se doposud soudilo. Gerald Gardner byl totiž v roce 1939 zasvěcen v domě, který Dorothy patřil, ale ceremonii vedl někdo úplně jiný a Dorothy nebyla na iniciaci dokonce ani přítomna. Gardnera zasvětila čarodějnice po mnoho let známá pouze pod pseudonymem Dafo. 

Pravděpodobně první písemná zmínka o ní pochází z roku 19695. Je pozoruhodné, že autorka knihy King of the Witches (June Johns) o ní hovoří jako o Daffo, tedy se dvěma “f”. Philip Heselton z tohoto omylu ve svých pracích usuzuje, že se do té doby o této osobě skutečně pouze mluvilo a nikdy se o ní nepsalo. Za chvíli pochopíme proč. Každopádně se jednalo pouze o ústní vyprávění a jeho první zapisovatelé psali jméno Dafo napřed chybně. 

O koho se doopravdy jednalo se ukázalo ještě později. Velekněžka Eleanor Bone (1911-2001), byla jednou z těch, kdo zpochybnili původní verzi o Dorothy Clutterbuckové. Její pochybnosti následně potvrdil akademický výzkum prof. Ronalda Huttona6, který spatřil světlo světa na samém konci 20. století. Ronald Hutton definitivně vyvrátil tvrzení o tom, že Gardnera zasvětila Dorothy Clutterbucková. Hledání původu Wiccy pak významně posunula práce Philipa Heseltona, který identifikoval Dafo jako Edith Rose Woodford Grimes (1887-1975). Správnost těchto závěrů potvrdil i prof. Ronald Hutton a v platnosti zůstávají dodnes. Pátrání po původu Geraldova zasvěcení tedy trvalo skoro přesně dvacet let. Skutečně byl zasvěcen v obci Christchurch na jihozápadním okraji New Forestu, v tomto ohledu se tedy populární literatura nemýlí. Ale dosavadní verze o “Staré Dorothy” nebyla správná. Byla to Dafo.  

Prof. Ronald Hutton také přišel s velmi logickým vysvětlením, proč vlastně trvalo tak dlouho pravdu odhalit. Edith Rose Woodford Grimes působila v covenu New Forest  před Gardnerem, a tudíž dodržovala původní zvyklosti, včetně práce uctívání Bohů v utajení. Nelibě nesla publicitu a neschvalovala vydávání knih o Wicce. Chtěla se za každou cenu držet zásady uchování tajemství bez jakýchkoliv výjimek. Těmto zásadám zůstala striktně věrná až do své smrti v roce 1975. O svém působení ve Wicce se nikomu mimo tradici nikdy nezmínila. Ostatně, tento přístup zastává velká část členů dodnes. Gerald Gardner se tedy rozhodl informace o Dafo (a zřejmě i ji samotnou) chránit, a proto odkazoval na jinou osobu, která byla v době vydání jeho druhé knihy o čarodějnictví již po smrti. Cecil Williamson, okultista, pohan a zakladatel Muzea čarodějnictví, promluvil o identitě Dafo až v roce 1992, tedy několik let před tím, než sám zemřel. Výzkum Philipa Heseltona z první dekády našeho století nicméně ukázal, že na Geraldově historce je část pravdy, protože jeho zasvěcení proběhlo v domě, který Dorothy Clutterbuckové patřil. Heselton předložil také poměrně dobré důkazy, na jejichž základě se má dnes za to, že Dorothy Clutterbucková věděla velmi dobře o aktivitách covenu New Forest, dala jim pro tyto účely dokonce k dispozici prostory v jednom ze svých domů. Tato důvěra pramenila ze skutečnosti, že sama patřila k podobné, zaměřením a lidskými vztahy blízce spřízněné skupině7

Dům Dorothy Clutterbuck a místo Gardnerova zasvěcení v roce 1939

Oproti minulé generaci tedy už nestojíme před problémem, kdo zasvětil Gardnera. Tato záhada je již minimálně patnáct let vyřešená. A jak už to tak bývá, nabízí tato odpověď celou řadu dalších otazníků. Do čeho vlastně byl Gerald Gardner zasvěcen, kdo byli předchůdci Dafo a jako podobu pohanského čarodějnictví praktikovali oni? První otázka představuje limity současného akademického poznání. Prof. Ronald Hutton v rozhovoru pro Českou pohanskou společnost otevřeně přiznává, že tyto informace neexistují.8 

“Nejvíc bych si přál vědět, co dělal Gerald Gardner se svými přáteli na začátku 40. let. Chtěl bych mít stroj času, v němž bych cestoval do let 1938, 1943, 1946, 1947 a 1949. Navštívil bych Geralda jako přítel a zjistil bych, čím se přesně zabýval. A pak by se dala sepsat historie.” 

Škoda. Jediné, co se ví, je že Gerald Gardner nebyl zasvěcen do Wiccy (psáno se dvěma “c” jako označení pro mysterijní kult), ale do čarodějnictví a do covenu New Forest. Gardner používal slovo Wica, později Wicca, jako označení pro lidi a takto se s ním také během své iniciace setkal. O své duchovní cestě ve svých pracech hovořil jako o čarodějnictví nebo řemesle. Wicca jako označení pro cestu samotnou je až pozdější terminologie a odpovídá zhruba době, kdy Wicca začala pronikat za oceán (USA). Gardner tedy sám sebe neviděl jako zakladatele něčeho, co se jmenuje Wicca. Viděl sám sebe jako člověka, který seznamuje veřejnost s čarodějnictvím, jenž je praktikováno lidmi, které označuje jako “moudré”, tedy wica. Od nich se naučil prakticky všemu, co potom sám rozvíjel dál a od nich si také opisoval zápisky a rituální texty, které se staly předobrazem Knihy stínů, což je soubor textů předávaný ve Wicce z učitele na žáka, nicméně souvislý text tohoto názvu rovněž ještě neexistoval. Z toho všeho vyplývá, že cca od čtyřicátých let hlouběji do minulosti bez jakýchkoliv pochyb neexistovala náboženská a magická praxe, kterou by někdo nazýval Wiccou. Existovala však náboženská a magická praxe, která kromě “čarodějnictví” neměla specifické jméno a která je páteří Wiccy dodnes. To je poměrně důležitý fakt. Praxe čarodějnictví, zvyků a lidového léčitelství v rodinách, kde se dědí, totiž také nemá a ani nepotřebuje žádné jméno. Když si tohle uvědomíme, můžeme se podívat na druhou otázku. Jak to bylo s Dafo? 

Jedna z mála dochovaných fotografii “Dafo” (Edith Woodford Grimes)

Philip Heselton dokázal nejen, že Dafo nebo-li Edith Woodford Grimes existovala, ale také se značným stupněm pravděpodobnosti vystopoval, kde a kdy se vlastně k čarodějnictví dostala. Stalo se tak zřejmě ve dvacátých letech minulého století v Southamptonu (na opačné, východní straně New Forestu), kde v té době žila. Jejími sousedy v té době totiž byli Susie Mary Mason, Ernest William Mason a Rosetta Fudge. Tyto lidi nezkoumal Philip Heselton náhodou. Věnoval se jim proto, že je zmiňoval Gardner v souvislosti s rosekruciánským společenstvím Fellowship of Crotona v obci Christchurch, kde se s nimi setkal ve 30. letech minulého století. Díky tomu přišel na to, že v této rodině se čarodějnictví skutečně tradovalo tak, jak je to doloženo i na mnoha jiných místech v Evropě, tedy z generace na generaci. Dafo, jak uvádí Philip Heselton, se k těmto lidem dostala spíše náhodou, díky sdílení zážitků ze snů, které odkazovaly na minulé životy. Spojení mezi rodinou Masonových a Dafo se nabízelo i proto, že ve 20. letech minulého století bydlely hned vedle sebe. V Gardnerově biografii Philip Heselton na základě dostupných údajů popisuje právě tyto lidi jako již delší čas praktikující čarodějnický coven stávající přesně z těchto lidí: Susie Mary Mason, Ernest William Mason, Rosetta Fudge a Edith Woodford Grimes, z nichž poslední jmenovaná byla zřejmě služebně nejmladší.  

Rodině Masonových se Heselton věnoval dále proti proudu dějin až do začátku 19. století, kde stopa končí v oblasti Toothill severně od Southamptonu a mizí v mlhách času. Rodina Masonova je v této vesnici silně zastoupena a kolovaly o ní ještě donedávna zkazky, které nemají k rodinnému čarodějnictví vůbec daleko. Všechno ostatní hlouběji do minulosti, co Heselton v závěru své práce o Masonových píše je sice také fascinující, ale otevřeně přiznané jako svého druhu spekulace. Jelikož Heseltonovy práce se opírají o rozsáhlý primární výzkum a vždy rozlišují mezi důkazy podloženými fakty a možnými interpretacemi, v této oblasti je otevřeně přiznaný nedostatek konkrétních faktů, proto se zatím musíme spokojit s vlastní představivostí. 

A jakým procesem vlastně vzniklo čarodějnictví, se kterým se setkal Gerald Gardner a dále jej rozvinul? Nic konkrétního zatím nevíme. Ale něco si o tom přece jen myslet můžeme. Inspirací nám je rodinné čarodějnictví, které známe. Známe ho jako zkazky ve starých kořenech některých rodin, které jsou spojeny s geograficky velmi blízkým ekvivalentem tzv. Žítkovských Bohyň či přímo s nimi. S několika lidmi z této oblasti zájmu jsem se setkal. A nelze si jaksi nevšimnout, že rodinné čarodějnictví je nesmírně praktické řemeslo. Je esencí obyčejného rozumu venkovských obyvatel, lidových zvyků a orientace na výsledek. Je to i nesmírně prakticky založená a celkem neokázalá duchovní praxe. Tato praktičnost se projevuje mimo jiné tím, že zatímco o zachování podstaty předávané moudrosti se přirozeně starají jak krev, tak učení příkladem, forma podléhá přirozeným změnám. Rodinné čarodějnice proto nemají žádný problém s tím učit se nové věci a absorbovat nauky a vlivy z jiných oblastí léčitelství, věštby a duchovna obecně. Nejsou zatížené současnou posedlostí „aby to bylo podle historických pramenů a knížek“, protože současná post-křesťanská honba za autenticitou je jednak minula a jednak se tento problém zákonitě musí vytratit ve druhé či třetí generaci (což vidíme i u současné generace Wiccy). Věnují proto poměrně hodně energie učení se a získávání inspirace z vnějšku. Opravdu zajímavé to začne být ve chvíli, kdy se osoby z tohoto okruhu začnou o předmět svého konání zajímat akademicky a studovat jej do hloubky a setkávat se s jinými lidmi s podobnými zájmy.  

Je proto vysoce pravděpodobné, že Masonova rodina díky spojení s rosekruciánským společenstvím absorbovala vlivy teosofie a západního okultismu, a že byla ovlivněna pracemi Murrayové, Frazera nebo Charlese Lelanda. Ve skutečnosti to tedy nebylo čarodějnictví, které známe dnes, které by se díky Gardnerovi ukázalo světu. Ale bylo to rodinné čarodějnictví, které procházelo vývojem a podléhalo vlivům okolního světa jako i jeho mladší formy, se kterými máme přímou zkušenost. Tak jako bylinkářky, média či jiní lidé zabývající se na venkově zastávali křesťanský světonázor a byli vždy pod vlivem aktuálního duchovního paradigmatu, tak lze předpokládat že u rodiny Masonových probíhala živelná fúze rodinné tradice se všemi výše uvedenými vlivy, a postupně tak začala vznikat jakási ucelená praxe s pohanským náboženským rozměrem. Hovoříme o lidech, kteří zřejmě vyrůstali v prostředí prosyceném uctíváním přírody, lidovou magií a okultismem, a tudíž v tomto ohledu zřejmě neměli mnoho zábran. Experimentovali, tvořili a učili se jeden od druhého, podobně jako mnoho podobných skupin v dnešní době, ať už v pohanském či jiném příbuzném prostředí.  

Díky tomu lze vyslovit domněnku, že v rodině Masonových a později mezi nimi a Dafo probíhal přirozený proces, v němž vznikal nový druh čarodějnické a náboženské praxe, ke kterému se následně dostal Gerald Gardner. Jak jinak si vysvětlit existenci Provolání Bohyně, které se poprvé na stránkách knih objevilo v roce 18999(Aradia: Gospel of the Witches), které později převzala Doreen Valiente, rozpracovala a učinila z něj mimořádně zdařilý rituální text? Že by Charles Godfrey Leland odhalil existující kult Bohyně ve wiccanské podobě už v 19. století? Myšlenka, že naše tradice je takhle stará, je moc, ale opravdu hrozně moc lákavá. A pravděpodobně mylná. Do Wiccy se tento text dostal prostým převzetím jako inspirace pro praktické využití, ale zřejmě vznikl jako romantická inspirace poplatná své době. Inspiraci podobnými texty lze pozorovat u čarodějnických rodin, které přežily dodnes. Neznám jich mnoho, ale to málo které znám, funguje přesně takto. Jak již bylo řečeno, čarodějnictví je velmi prakticky založené. Proč by se tedy nemohlo učit od svého okolí tenkrát stejně jako v dnešní době? Dokud nebudou předloženy důkazy o opaku, je možná lepší se pro potřeby této knihy přidržet prozaických vysvětlení a samozřejmě každý sám si můžeme spekulovat o tom, jak to bylo. Moje verze je, že wiccanský základ krystalizoval někdy na přelomu 19. a 20. století v rodině Masonových, o které pojednává Philip Heselton ve svých pracech, a to nejpozději jednu generaci před Dafo. 

Závěrem lze říci snad jen tolik, že historie Wiccy je otevřenou otázkou. Její kořeny jsou dnes spolehlivě doložené do dvacátých let minulého století, možná ještě o něco hlouběji. Nade vší pochybnost lze říci, že Gardner si Wiccu nevymyslel ani nezaložil, což je mnohem více, než se vědělo před dvěma desetiletími. Gardner byl pouze součástí přirozeného procesu vzniku pohanské víry, který odrážel kulturní, duchovní a společenské změny, trval několik dekád a sám Gardner je v něm jen historickým milníkem. Je méně důležitý, než by se mohlo zdát, jakkoliv se někdy snažil přesvědčit své čtenáře o opaku. 

Podobný proces můžeme totiž vidět i u jiných pohanských tradic. Každá z nich má ve své historii určitý milník, od kterého se považuje za zcela jasně přiznanou a reflektovanou polyteistickou náboženskou cestu a praxi. Ale obvykle je to jen okamžik vydání určité knihy, založení určité organizace nebo kompilace rituálních textů. Ve skutečnosti se jedná o přirozený, pozvolný proces, který je nedílně spojen s proměnou společnosti směrem od církevního dogmatu k poznání a návratu ke kořenům, proces který začal již v renesanci a pokračoval osvícenstvím, romantismem, viktoriánskou érou a turbulentními 60. léty minulého století. Je to proces tak jemný a pozvolný, že je těžké kreslit nějaké dělící čáry a oddělovat pohanství od prostředí, v němž pozvolna vznikalo, protože to znamená vylít s vaničkou i dítě. Způsob myšlení a náhledu na spiritualitu, který dal vzniknout Wicce, je starý mnoho staletí a v různých ozvěnách nikdy nezmizel, katolické církvi a jejím doktrínám navzdory. 

To, co je pozitivní na vývoji, který vidíme v pohanských společenstvích okolo nás, je skutečnost, že prakticky všechny cesty začínají otevřeně přiznávat, co všechno je v jejich praxi nedoložené, kolik z duchovní praxe se odvíjí od současných tvůrčích myšlenek a jak málo to vlastně nakonec vadí. Koneckonců, naši dávní předkové také nehledali spiritualitu v dávných knihách, ale v životě okolo sebe a v přírodních jevech, cyklech a v zákonech vesmíru. A ty se od současnosti neliší zase tak moc. Wicca je v kontextu moderního vývoje pohanských náboženství v 20. století vlastně jednou ze starších tradic a utvářely ji jak díla později překonaných autorů, tak okultní prostředí, v němž se pohybovali předchůdci Gardnera a možná i předchůdci covenu New Forest. Také proto se tolik liší od jiných cest, které byly jako pohanské duchovní systémy reflektovány až později, a jejichž proces vzniku byl utvářen pozdější, a tedy i kvalitnější, literaturou s menším množství nepřesností. Mezi tím se samozřejmě stala živou tradicí s vlastní cestou. 

1 Buckland Raymond, Velká učebnice čarodějnictví a magie, Pragma 1998 

2 Heselton Philip, Wiccan Roots, Capall Bann Publishing 2000 

3 Achrer Jakub, Wicca: První zasvěcení, Volvox Globator 2005 

4 Farrar Stewart, Farrar Janet: The Witches‘ Way: Principles, Rituals and Beliefs of Modern Witchcraft, Guild, 1984 

5 Johns June: King of the Witches, Coward-McCann, 1969 

6 Hutton Ronald: Triumph of the Moon, Oxford Press 1999 

7 Heselton Philip, Witchfather: A life of Gerald Gardner, Thoth Publications, 2012 

8 https://www.youtube.com/watch?v=Q0Umk1ccGKo 

9 Lelland Godfrey Charles: Aradia, or the Gospel of the Witches, 1899 

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.