Bohové

Wicca v základních otázkách neliší od ostatních pohanských náboženství. Vlastně ve všech současných systémech víry najdeme víru v nadpřirozeno, víru ve veliký Božský princip, ze kterého vzešel vesmír, ať už jsou to Bohové, Velká Bohyně nebo Bůh. Po celá staletí lidé objevují Sílu, která utváří tuto realitu, kterou zakoušíme každou jednotlivou vteřinou našeho života a každým nádechem a výdechem. Je to ona síla, kterou můžeme najít v přírodě, ve zrození a smrti, i v hlubinách naší duše, ze které pocházejí veškeré naše myšlenky, která je přítomna v každém atomu tohoto vesmíru a která je vším, co bylo, je a co kdy bude ve všech projevených i neprojevených světech. Dnes již nikdo nezjistí, kdy lidé tuto Sílu objevili a kdy s ní začali pracovat a komunikovat. Má se však za to, že původ náboženství je v animismu, tedy v poznatku, že realita, kterou obýváme, má božskou a živou podstatu.

Jsou to tisíciletí a možná desetitisíciletí daleko do minulosti, kdy člověk postupně začíná objevovat skrytou přirozenost tohoto světa. Znalost skrytých skutečností přicházela velmi pomalu a lidé se ji od samých počátků pokoušeli popsat a zmapovat tak, aby umožnili dalším generacím snazší přístup k tajemství božské síly a k prohlubování moudrosti. Takto vznikají různá přírodní náboženství jako různé cesty k poznání vnitřních zákonitostí stvoření. V každé době existovali lidé, kteří se těmito věcmi nechali fascinovat a vést a s jejich pomocí pomáhali ostatní. Vzpomeňme si na šamany, druidy, babylonské kněžky, žítkovské bohyně, bylinkářky, vědmy apod. Jejich moudrost byla vždy předávána jako ústní tradice, z pokolení na pokolení. Wicca není příliš jiná.

Mezi základní kameny filozofie Wiccy a čarodějnictví vůbec patří také poznatek, že Božství je pro člověka poznatelné a pochopitelné jen do určité hloubky. A že Božství je ve skutečnosti polarita. Obsahuje v sobě aktivní a pasivní složku. Kontrakci a expanzi. Formu a obsah. Wicca nevnímá sílu jako polaritu dobra a zla, ale jako polaritu mužského a ženského principu, což je odraz polarity v sociální a biologické oblasti, ale také stále se měnící polaritu života a smrti, světla a tmy, apod. Pro mužský a ženský aspekt jediné Síly má Wicca zcela přirozené pojmenování – Bůh a Bohyně. Pro nás jsou to nejzažší archetypy a symboly božské síly, které je naše mysl ještě schopna pojmout a se kterými je schopna pracovat na všech úrovních. V polyteistickém smyslu je pak Wicca kultem Rohatého Boha (který má atributy Cernunna a Herna, ale i řeckého Pana) a Velké Bohyně Matky nebo Matky Země.

Velká Bohyně Matka nebo Matka Zem je pro nás ta, kdo dává život vesmíru a tomuto světu. Z jejího lůna povstaly první organismy a živočichové, ale také my, naši dávní předkové a jednou z něho vzejdou také naše děti. Bohyně je univerzálním zdrojem ženské síly bez ohledu na to, zda jsme muži nebo ženy. Ona bude vždycky uvnitř nás i uvnitř všeho živého v našem okolí. Byla na počátku všech věcí a tak jako tento svět kdysi stvořila, tak jej jednou i pohltí do svého božského lůna a zbude tu jen temná prázdnota. Bohyni vnímáme jako dárkyni života, jako přadlenu našich snů, jako měsíc nad hladinou řeky, jako těžkou a vlhkou Zemi pod našima nohama. Bohyně je pro nás patronkou plodnosti, mateřství, ale také magie a starých mystérií. A Velká Bohyně je jedna jediná a zároveň trojí. Uctíváme ji jako Pannu, Matku a Stařenu. Jako Afrodité, Deméter i Hekaté.

Rohatý Bůh je božstvo divoké přírody a mužské síly. Je dárcem života a smrti, pánem mrtvých, ale je i slunečním obětním Bohem, který je zabit Bohyní, aby byl z jejího lůna o zimním slunovratu znovuzrozen. Je zvířetem i člověkem. Je Cernunnem, Hernem, Panem i Velesem.

Ve mnoha covenech se můžeme setkat s polyteistickým přístupem k Bohům. Což znamená, že k rituálům jsou zvány Bohové a Bohyně z panteonů příslušných ke kultuře, která se váže k danému území či národnosti. Platí to zejména ve Skandinávii, kde nejenže je uctíván severský pantheon, ale Wicca se zde mísí i s dalšími praktikami severského pohanství, jako je například seiðr. Tradice Wicca obvykle do určité míry mění podobu právě v závislosti na kultuře v níž je praktikována.