Stewart a Janet Farrarovi píší ve své knize Witches‘ Way k tomuto tématu následující:
Koncept trojné Bohyně je starý jako sám čas. Objevuje se znovu a znovu v různých mytologických systémech a jeho nejzřetelnějším symbolem je Luna a její fáze dorůstání, úplňku a ubývání. Měsíční cyklus se zároveň odráží v přirozeném ženském cyklu, což se velmi úzce dotýká mystických aspektů ženského principu i samotné Bohyně.[1]
Dana Glover – Hekaté
Takto můžeme velmi stručně a jasně definovat symboliku Trojné Bohyně (Panny, Matky a Stařeny) tak, jak ji známe v tradici Wicca. V úplně stejné podobě se tato symbolika vyskytuje také v různých formách současného čarodějnictví, popřípadě eklektického pohanství, které je tradicí Wicca často ovlivněno. Někdy je také nazávána Velkou Bohyní, Matkou Zemí nebo Velkou Matkou. Ve všech případech je pak třeba znát nejen tuto základní symboliku, ale znát (alespoň velmi zhruba) její kontext ve vztahu k historickým kořenům a západní mystice. Právě za tímto účelem vznikl následující článek, který se snaží naznačit některé důležité souvislosti.
Historie Trojné Bohyně
Na tomto místě je třeba říci, že formulace první věty, kterou zvolili Stewart a Janet Farrarovi je poněkud zavádějící, neboť vyvolává dojem, že Trojná Bohyně tak, jak ji známe dnes, byla uctívána starými kulturami odnepaměti. Tuto citaci jsem si vybrali záměrně, neboť ilustruje, jak vzniká mnoho současných nepochopení nejen okolo autenticity některých prvků v moderním pohanství, ale také okolo tradice Wicca. Všimněme si, že Farrarovi hned v následující větě píší, že trojné Bohyně se objevovaly napříč různými mytologiemi. Můžeme si vzpomenout na řeckou Hekaté, keltskou Morrígan nebo Indickou Mahádéví a snadno přijdeme na to, že náš indoevropský kulturně náboženský odkaz je trojnými Bohyněmi (ale také Bohy) doslova protkán.
O tento fakt Farrarovi opírají zcela správně své tvrzení, nicméně opomíjejí (a celá řada dalších autorů) jeden důležitý fakt, a sice že univerzální Trojná Bohyně v podobě Panny, Matky a Stařeny je výrazně mladší koncept.
Domníváme se, že za současnou Trojnou Bohyni vděčíme především Robertu Gravesovi, který ve své knize Bílá Bohyně pojednává o univerzální evropské Trojné Bohyni a spojuje ji právě s měsíčními fázemi a třemi aspekty života.[2] Tato univerzální Trojná Bohyně “lásky, zrození a smrti” však není výsledkem Gravesova synkretického přístupu k chápání mytologických systémů, ale pochází od autorů ještě o něco starších. Jedná se zejména o práce Jane Ellen Harrisonové, Sira Jamese Frazera a psychologů Carla Kerenyi a Carla Gustava Junga. Zároveň se však můžeme v germánské mytologii setkat s Nornami a v řecké mytologii s Moirami, z nichž ty druhé jmenované mají svými atributy k Bohyni Panně, Matce a Stařeně obzvláště blízko.[3]
Nicméně jsme přesvědčeni, že v moderním pohanství, čarodějnictví a konečně i tradici Wicca se Trojná Bohyně vyskytuje právě diky práci Roberta Gravese, která byla publikována v roce 1948. K tomuto názoru nás vede naprostá absence konceptu Trojné Bohyně v ranně gardnerovských zdrojích a současně její výskyt jak u pozdějších autorů, tak i u současných rituálů. Původně byla zřejmě prostě jen Velkou Bohyní. Vzhledem k tomu je pravděpodobné, že Trojná Bohyně se v čarodějnictví nevyskytuje na prvním místě díky gardnerovské tradici, ale právě díky Robertu Gravesovi a její uctívání v současném pohanství je staré přibližně padesát let. Na druhou stranu je více než pravděpodobné, že Trojná Bohyně ve své skutečně niterné podstatě (jako archetyp) je skutečně mnohem starší, neboť skutečně je zároveň řeckou Hekaté, i keltskou Brigitou, Morrígan atd. Je proto důležité rozlišovat mezi podstatou (která skutečně jde několik tisíc let do minulosti) a současnou podobou (která se zřejmě datuje od padesátých, ale pravděpodobněji šedesátých let 20. století).
Trojnost
S posvátným číslem tři se setkáváme v celé indoevropské tradici a to od Indie, přes kelty, slovany až po germány. Číslo tři můžeme najít například v šamanismu jako symbolické vyjádření stromu světa (horní, střední spodní)[4]. Zároveň můžeme trojku najít na Stromu života v hermetické kabale, kde představuje tři základní pilíře (mužský, ženský a střední)[5].Trojka je nejposvátnější ze všech čísel, neboť představuje polaritu a jejich transcendentní jednotu, která je dokonalým Božstvím. Představuje spojení dvou, aby mohlo vzniknout třetí.[6]
V mytologiích staré Evropy se proto trojka objevuje často v podobě trojných Bohyň a kupodivu také trojných Bohů (například slovanský Triglav nebo keltský Lugh). Trojku najdeme také v pohádkách jako tři sudičky, tři zlaté vlasy děda Vševěda, jako tři prince a tři oříšky pro popelku. Trojku můžeme vidět jako narození, života smrt, jako mládí, střední věk a stáří a také jako věčně včera dnes a zítra či chcete-li minulost, přítomnost a budoucnost. Z těchto různých důvodů se trojka těší vážnosti a posvátnosti v mnoha duchovních systémech a to od přírodní spirituality až po pozdější nauky jako je buddhismus nebo křesťanství.
Trojná Bohyně dnes
S konceptem trojné Bohyně se setkáváme zejména v tradici Wicca, ale také v celé řadě jiných proudů současného (spíše eklekticky laděného) pohanství a čarodějnictví.
Jejím prvním aspektem je Bohyně Panna, která je mladou dívkou i panenskou lovkyní. Spojujeme ji s mládím, s přibývajícím měsícem, zrozením a její symbolická barva ve Wicce je bílá. Bohyně ve svém panenském aspektu je velmi svobodná. Je to panenská lovkyně – rychlá, instinktivní, prudká jako déšť a svobodná jako bouře. Je křehká a zároveň pevná. Nemá žádné hranice a je zcela ovládána nevědomou částí mysli. Je jako dítě bez vědomí sebe sama. Je nespoutaná a nekonečně krásná. Všimněte si, že pohanský význam slova Panna se výrazně liší od způsobu, kterým toto slovo známe dnes. Panna v pohanském smyslu nemusí nutně znamenat ženu, která se dosud nemilovala s mužem. Znamená spíš ženu, která dosud nepoznala, jaké to je být matkou, starat se o jiného člověka a přijmout za něho odpovědnost. Neposkvrněností se zde zároveň rozumí neposkvrněnost psychická – tedy čistý, hravý a bezstarostný proud vědomí bez schopnosti sebereflexe a vnímání sebe sama. K nejznámějším panenským bohyním patří Inana, Persefona, Artemis, Diana a Eostre. V tarotových kartách jí přibližně odpovídá druhá karta velké arkány – Velekněžka, která je obestřena závojem tajemství.[7]
Druhým aspektem je mateřský, plodící a vyživující aspekt Bohyně, který spojujeme se středním věkem, zralostí, tvořením, Lunou v úplňku a její symbolická barva ve Wicce je červená. Dovolíme si použít text z téhož zdroje: Bohyně Matka je věčně dávající aspekt štědrosti. Někdy o ní mluvíme jako o Matce vesmíru nebo jako o Matce Zemi. Ona je temnou propastí kosmu, ze které vzešly hvězdy a světy. Ona je praoceánem, ve kterém vznikaly první buňky a bakterie. Je také rozkvetlým stromem, který dává každý rok ovoce. Bohyně ve svém mateřském aspektu již není pannou – její závoj byl odhalen, z nevědomí se probudilo vědomí, posuzující mysl a princip odpovědnosti. Bohyně Matka je mnohem zemitějším a reálnějším archetypem než Panna. Dovede se starat o své děti, dovede vládnout přírodě a ze všech tří aspektů Bohyně je to právě ona, která je nejvíce svázána s hmotným světem. Bohyně Matka je Zemí, po které chodíme, ze které všechno roste a která nás živí. Ideál Matky byl velmi důležitý v rané historii lidstva, neboť plodná žena byla zárukou přežití rodu. Proto nacházíme ve starých kulturách nejvíce Bohyní právě v tomto aspektu – je to keltská Brighid, slovanská Mokoš, germánská Frigg, egyptská Isis nebo řecká Deméter. V tarotových kartách ji najdeme na kartě Císařovny, která bývá často zobrazována jako těhotná žena sedící na trůně, jako vládkyně přírody oděná do zelených šatů s květy.
Třetí tváří Trojné Bohyně je moudrá stařena, která již poznala mystérium ženství a života v celé své úplnosti a stává se Bohyní zničení a smrti. Spojujeme ji se stářím, zánikem, černou nebo tmavě modrou barvou a také nekonečnou temnotou našeho nevědomí. Je tajemným kotlem Cerridwen a reprezentuje moudrost, transformaci a poznání tajemství. Stařena je také koncem Lunárního cyklu a ubývajícím měsícem. Nejnámější Bohyně stařeny jsou řecká Hekaté, keltská Cerridwen, indická Kálí a za zmínku stojí také východoslovanská mýtická postava Baba Jaga, která má většinu zde zmiňovaných atributů. V tarotu najdeme Bohyni Stařenu na kartě Smrt. Je tmavou nocí, bezesným spánkem, nekonečnou hlubinou mysli, zánikem každého našeho nádechu a výdechu i jemným ostřím, které přetíná jemné předivo našich vztahů, konceptů, iluzí i samotného života. Připomíná nám, že není moudrosti bez bolesti a že není požehnání bez oběti. Je strašlivou zasvětitelkou mystérií a neexistuje žádná hranice, kterou by nedokázala překonat a pozřít.
Trojné Bohyně je minulostí, přítomností a budoucností – včerejškem, dneškem a zítřkem. Je zrozením, existencí i zánikem. Přesto bychom však měli mít na paměti souvislosti a historicko-mytologický kontext jejího současného uctívání v některých tradicích pohanství. Tak jako nemůžeme nekriticky tvrdit, že pohanství je přímým pokračováním dávných kultů a Wicca je tu se svými mystérii od počátku lidské historie, aniž bychom neměli na zřeteli pouhou mytologickou podstatu našeho tvrzení. Některé pravdy zkrátka nejsou tak jednoduché jako se na první pohled jeví a je třeba pečlivého zkoumání s jehož pomocí se dobereme skutečnosti, která bude zrovna pro nás pravdivá.
Použitá literatura
[1] Janet a Steward Farrar: A Witches‘ Bible (Phoenix Publishing Inc.1996)
[2] Robert Graves: The White Goddess (Farrar Straus Giroux 1997)
[3] http://en.wikipedia.org/wiki/Moirae
[4] John Matthews: Keltský šaman (Alternativa 1995)
[5] Ellen Cannon Reed: Witches Qabala (Red Wheel / Weiser 1997)
[6] Donald Tyson: Tetragrammaton (Volvox Globator 1995)
[7] Jakub Achrer: Wicca: První zasvěcení (Volvox Globator 2005)
