Autor: Jakub Achrer
V předchozím článku jsme se podívali na tu část příběhu, v níž Gerald Gardner, který bývá označován jako zakladatel tradice Wicca, hraje zcela pasivní roli, a která předchází jeho tvůrčímu podílu na celé věci, k němuž došlo v padesátých letech minulého století. Část příběhu, na kterou se podíváme nyní, zahrnuje všechno, co se stalo po Geraldově zasvěcení v roce 1939. Víme, že byl čarodějnickým kultem zcela fascinován. Tato oblast zcela zastínila veškeré jeho dosavadní zájmy. Víme také, že Dafo byla Geraldovi z tohoto prostředí zdaleka nejblíže a byla jeho hlavním zdrojem informací, byť na jeho otázky odpovídala často vyhýbavě nebo mnohoznačně. Jedna z pozoruhodných věcí na této části příběhu je, že většina členů covenu New Forest věřila tomu, že jsou reinkarnovanými čarodějnicemi, resp. čaroději, a jejich pozvolná rekonstrukce je tak vlastně návrat ke kořenům nikdy nepřerušené tradice. Z knih Geralda Gardnera je zjevné, že tomu pravděpodobně z podobných pohnutek věřil i on sám.1 Ostatně teorie o návaznosti moderního čarodějnictví na oběti čarodějnických procesů byla opakovaně zpochybňována, ale až v průběhu 2. poloviny 20. století, přičemž zcela vyvrácena byla až pracemi prof. Huttona.2
Důsledkem tohoto přesvědčení, které bylo patrně reflexí prací Margaret Murrayové3, je, že minimálně v mýtické realitě praktikujících té doby, čarodějnictví nikdy nezmizelo. V paradigmatu covenu New Forest a jeho předchůdců byli oni sami jedni z posledních nositelů starého náboženství, i když jejich rituální praxe nesla celou řadu moderních a okultních prvků. Z této pozice také Gerald psal své knihy. Některá obvinění z klamání veřejnosti, která v průběhu následné historie zazněla, pramení z velké části z nepochopení toho, v co Gerald a jeho předchůdci věřili, a proč tomu věřili. Gerald nebyl žádným zmateným bohémem, notorickým lhářem nebo snad bláznem. Jeden z málo známých faktů o jeho osobě je, že byl aktivním členem místní buňky Asociace konzervativců v Highcliffu, stejně jako skutečnost, že byl členem místní domobrany a projevoval snahy zapojit se do odporu proti nacistickému Německu na domácí půdě. V jeho zájmu o čarodějnictví hrál velkou roli zájem o folklór a staré tradice, zájem o zbraně, stejně jako zarytý patriotismus. Pro své souvěrce z New Forest covenu dýchal a netajil se tím, že pro něj byli nejdůležitějšími lidmi v životě a že by pro ně zemřel. Že se nejednalo o prázdná slova dokazuje např. Geraldovo angažmá v ARP (Air Raid Precausions, česky Výbor pro obranu proti leteckým útokům), což byla dobrovolnická organizace, jejímž hlavním cílem byla ochrana civilního obyvatelstva před německými nálety (něco jako aktivní civilní obrana). Gerald, ač již důchodce, se do služby přihlásil hned na začátku války a sloužil jako sektorový dozorce, což byla role zodpovědná i potenciálně nebezpečná.4 Je totiž třeba si uvědomit, že začátek Geraldova působení v čarodějnickém kultu se na historické časové ose zcela protíná s vypuknutím Druhé světové války. Byla to doba obrovských nejistot a mýtická pravda se mohla stát doslovnou pravdou prostě proto, že jednak ještě nebyly zásadní důvody k pochybnostem, a druhak oni prostě chtěli věřit. Byli průkopníky nově vznikající formy pohanské spirituality a možná, že všichni v té době potřebovali nějaké jistoty a spojující prvky. Těžko si dnes dovedeme představit atmosféru všeobecného ohrožení, v níž vlastně Wicca vznikala.
Všechny tyto okolnosti ovšem předurčily další vývoj. Čímž se dostáváme do roku 1940. Jednou z poměrně známých a částečně zdokumentovaných epizod, byl magický rituál, jehož cílem bylo zastavit útok nacistického Německa na Británii a přesvědčit špičky nacistického velení, že vylodění na Britských ostrovech zkrátka není možné. Rituál je datován na svátek Lammas roku 1940. V interview s Allenem Andrewsem pro časopis Illustrated z roku 1952 vzpomíná Gerald na tuto událost v tom smyslu, že “byly svoláni členové Jižního covenu britských čarodějnic, což svedlo dohromady sedmnáct mužů a žen.” Víme, že původní coven New Forest měl členů přibližně pět. Podle gardnerových vzpomínek se taková událost stává pouze za výjimečných okolností. Způsob, kterým jsou zformulovány tyto vzpomínky naznačuje několik věcí. Za prvé se zdá, že taková událost se nestala poprvé a za druhé je zřejmé, že Gardner celou záležitost nevedl, ani ji nevymyslel. Ze způsobu, kterým na celou událost vzpomíná, je zjevné, že byl na místo rituálu uprostřed lesa přiveden někým jiným. Pozoruhodné je, že některé detaily o události víme nezávisle na Geraldovi, a sice od Doreen Valiente, která později slyšela toto vyprávění přímo od Dafo, přičemž se liší jen některé drobné nuance. Je tedy zjevné, že se nejedná o mystifikaci.
“Oheň nebo svíce byly uvnitř kruhu ve směru, kde měl být objekt rituálu. Zmíněná svíce byla uvnitř lucerny a oheň byl jen malý kvůli dodržování omezení nočních světel během války. Oheň byl zapálen ve směru, odkud měla přijít invaze, pravděpodobně jiho-východ… …a když čarodějnice vztyčily kužel síly proti Hitlerově invazi, snažily se dosáhnout myslí nejvyššího německého velení a přesvědčit je, že invaze neuspěje…”
Záznamy o tomto rituálu jsou jedněmi z mála dochovaných údajů o tom, jak vypadaly rituály Wica v době, kdy byl Gerald Gardner v roli žáka a ještě nijak nezasáhl do jejich pozdější podoby. Díky systematickému výzkumu Philipa Heseltona víme, že obsahovaly minimálně magický kruh, základní čarodějnickou magii (tak, jak je popisována i v pozdější literatuře), rituální očistu, čtvrti živlů, invokaci Boha a Bohyně a některé svátky kola roku. Neznáme však žádné detaily a většinou ani slova, což znamená, že nelze s určitostí datovat v Knize stínů odpovídající pasáže textu, které nenesou Gardnerův rukopis.
Co se následujících několika let týče, víme o vývoji v covenu New Forest poměrně málo, vlastně skoro nic. Gardner se zajímal o celou řadu historických a duchovních nauk. Byl součástí dění okolo vzniku moderního druidství, k čemuž významně přispělo jeho stetkání s Irene Lyon Clark, prominentní členkou British Druid Order v roce 1938 a s Rossem Nicholsem, zakladatelem OBODu o pár let později. Byl aktivní v různých skupinách, historických, folkloristických, naturistických i esoterických, kde vstřebával poznatky a filozofické myšlenky. O jeho působení v covenu New Forest v letech však 1941 – 1945 není mnoho spolehlivých údajů a je pravděpodobné, že mnoho setkání covenu vynechal. Nejvíce se o čarodějnictví té doby dozvíme z jeho knih High Magic’s Aid a Witchcraft Today. První napsal již v průběhu čtyřicátých let a druhou jmenovanou se rozhodl napsat až během letního slunovratu roku 1952 (který slavil společně s druidy ve Stonehenge). Mnoho obsahu z obou knih konzultoval Gardner s Dafo a společně velmi pečlivě procházeli každou pasáž a přemýšleli o tom, co ještě napsat a co už ne.
V polovině 40. let však každopádně došlo k tomu, co bývá u wiccanských covenů běžné i dnes, tedy oddělení páru, kněze a kněžky, kteří spolu praktikují delší čas. Tito dva pak zakládají novou skupinu. V tradiční Wicce tomu říkáme „hive-off“, dejme tomu to jde přeložit jako „opuštění hnízda“. K tomuto došlo současně se změnou Gardnerova bydliště a se vznikem naturistického klubu Five Acres. Naturistický klub Five Acres založil přímo Gardner a byl mnoho let jeho spoluvlastníkem jako jeden ze dvou společníků. Na pozemku tohoto klubu se od doby, kdy jej Gardner spoluzaložil, nacházela také tzv. Čarodějnická chatrč, jejíž fungování probíhalo výhradně v režii Geralda a Dafo.
Čarodějnická chatrč se pak stala místem působení nového covenu, který založila, jak už lze z předchozího textu tušit, Edith Woddford Grimes (Dafo) společně s Geraldem Gardnerem. Jmenuje se Bricket Wood coven a představuje vlastně druhou, nám známou generaci. Současně je obecně považován za původní a první coven gardnerovské Wiccy tak, jak ji známe dnes. Jelikož víme, že naturistický klub Five Acres. vznikl mezi léty 1945 a 1947, je z historických souvislostí zřejmé, že vznik Bricket Wood covenu spadá do tohoto časového rozmezí. Gardner se tedy stává veleknězem vedoucím coven po cca osmi letech od iniciace po boku zkušenější velekněžky, jejíž zkušenost je přibližně o dekádu delší, což není ani v dnešním měřítku nijak neobvyklé. Skutečnost, že oddělení od mateřského covenu neprovázely žádné spory ani jiné problémy, naznačuje, že se jednalo o tím či oním způsobem přijímanou praxi.
Z přelomu 40. a 50. let pak pochází kolo roku v podobě, jak jej známe dnes, tedy ucelená a koherentní sada rituálů pro osm sezónních předkřesťanských svátků: zimní slunovrat, Imbolc, jarní rovnodennost, Beltain, letní slunovrat, Lammas, podzimní rovnodennost a Samhain. Myšlenka kombinace těchto svátků se v rovině teoretické objevila již dříve, nicméně v současné podobě jako soustava rituálních oslav vznikla až ve wiccanském prostředí a postupně byla částečně převzata dalšími tradicemi.7 Zajímavé je, že rituály svátků jsou datovány různě a že některé z nich byly zjevně oslavovány již v době, kdy byl Gerald Gardner zasvěcen, ba i dříve. Nejmladší z těchto svátků jsou rovnodennosti. Pamětníci vzpomínají, že kolo roku mělo původně svátků šest a že rovnodennosti byly přidány až někdy těsně před rokem 1950 tak, aby celé kolo roku dávalo ucelený smysl a také proto, aby bylo rituálních oslav více. To všechno dává tušit, že jakýsi předobraz kola roku existoval ještě před Gardnerem, ale ve skutečný život byla tato část rituálního systému uvedena až v Bricket Wood covenu.
Polovina čtyřicátých let minulého století je pak z hlediska vývoje Wiccy zajímavá způsobem, kterým došlo k setkání Gardnera s ceremoniální magií. Důležitou okolností tohoto setkání je, že Gerald v té době pracoval na knize High Magic’s Aid. Po domluvě s Dafo byla tato kniha psána jako beletrie, tedy fiktivní příběh8, do něhož byly rituály čarodějnického kultu vpleteny tak, aby pouze nemnohým došlo, že se nejedná tak úplně o fikci. Dafo však nesouhlasila s publikací celé řady pasáží textů a informací, a tak musel Gerald tyto chybějící části něčím nahradit. Souhrou okolností se v té době dostal Geraldovi do ruky překlad Šalomounových klíčů od S.L. MacGregora Matherse, spolu s několika dalšími grimoáry a Gardner se ponořil do jejich studia. Do téhož období se datuje první (a několik dalších) setkání Geralda Gardnera s nejvěhlasnějším okultistou té doby, Aleisterem Crowleym. Poprvé se tito dva pánové setkali 1. května 1945 a mezi jejich společné plány patřila obroda řádu O.T.O. v Anglii. Crowley však Gardnera v tomto ohledu přecenil a když Crowley po několika měsících zemřel, netušil zřejmě, že svěřil tento úkol člověku, který o něj měl jen pramalý zájem. Tento koktejl paralelně běžících událostí měl nicméně za následek, že Gardner ve své zdánlivé fikci High Magic’s Aid nahradil pasáže, které nesměl publikovat, jinými texty, kterými se v té době zabýval, tedy pozměněnými texty ze starých grimoárů a z některých ritů hermetických řádů. A aby toho nebylo málo, ve stejném období začal Gerald pracovat na vlastním grimoáru, který měl v té době pracovní název Ye Book of Ye Art Magical, a na jehož základě o několik let později vznikla první verze Knihy stínů. A protože v grimoárech našel Gardner zalíbení a jimi vyspravené texty v High Magic’s Aid nezněly vůbec špatně, inspiroval se jimi i v Ye Book of Ye Art Magical. Tato dnes již poměrně dobře zmapovaná éra, která je velmi podrobně popsána v pracech Philipa Heseltona, je pak finální odpovědí na otázku, zda Aleister Crowley napsal pro Geralda Gardnera Knihu stínů. Aleister Crowley nejen že Knihu stínů nenapsal, ale nikdy ji ani neviděl. Zemřel dříve, než Kniha stínů spatřila světlo světa.
V původním, mimochodem dodnes aktivním, Bricket Wood covenu pak v éře 40. a 50. let působili kromě Dafo a Geralda Garnera i následující lidé: Doreen Valiente, Jack Bracelin, Fred Lamond, Dayonis, Eleanor Bone a Lois Bourne. Tito lidé jsou již po smrti. Poslední z nich, Fred Lamond zemřel v roce 2020. Většina z nich však sehrála v následujícím rozvoji Wiccy nemalou úlohu. Nejznámějším jménem v tomto seznamu je bezpochyby Doreen Valiente. Doreen, kterou Gardner zasvětil v roce 1953 v New Forestu, je autorkou knih a za mnoho dochovaných informací o vzniku Wiccy víme díky ní nebo je díky její tvorbě můžeme ověřit. Doreen je rovněž autorkou celé řady velmi působivých a poetických rituálních textů v Knize stínů. Není také úplně bez zajímavosti, že za války pracovala u tajných služeb a neměla úplně daleko od skupiny lidí, kteří dešifrovali kód Enigma. Ostatně její životní příběh je natolik fascinující, že o něm vyšla celá kniha.9
U Doreen Valiente se ještě na chvíli zastavíme. Doreen Valiente působila v Bricket Wood covenu v letech 1953 až 1957. S osobou Doreen je mimochodem neodmyslitelně spjat pozdější koncept tzv. sebe-iniciace, respektive samo-zasvěcení. Tento koncept představila veřejnosti ve své knižní tvorbě z konce sedmdesátých let. Její postoj ze 70. let 20. století vystihuje slogan: “Vím, že se mnou nebudou všichni souhlasit, když mluvím o samozasvěcení, ale ptám se vás: kdo zasvětil první čarodějnici?” Tento její postoj však pochází z doby mnoho let po té, co se oddělila od Gardnera a Bricket Wood covenu. Doreen si od šedesátých let šla svou vlastní cestou. Jednou z dalších zajímavostí její osoby je fakt, že byla stejně jako první generace wiccanů konzervativního založení a její politické postoje ji přivedly až do ultrapravicové britské Národní froty. (Odtud odešla po několika letech znechucená, když zjistila, že se vlastně přidala mezi lidí, proti kterým za války pomáhala bojovat.) Je vlastně svým způsobem ironií, že velká část Knihy stínů a rituálních textů je sepsána lidmi s velmi silným vlasteneckým cítěním, přičemž Wicca se postupem času dostala do podvědomí veřejnosti úplně jinak, k čemuž však významně dopomohla její popularizace a pozdější vývoj v 60. a 90. letech. Jednou z pozoruhodných okolností wiccanské historie je fakt, že byla kritizována jak proto, že je domněle sexistická a netolerantní, tak proto, že je domněle tradicí pro homosexuály a hippies. Vývoj Wiccy přitom ukazuje, že tato tradice není primárně ani jedno z toho, že je zkrátka možná jen vděčným projekčním plátnem.
Vraťme se ale k historii. Doreen Valiente velmi významným způsobem zasáhla do tvorby a přepracování Knihy stínů, zejména pak do její podoby, v níž byla předávána přibližně od konce 50. let. Doreen Valiente se v této době už znala s Dafo a disponovala mimořádným talentem, co se psaní rituálních textů týče. Během přerodu grimoáru Ye Book of Ye Art Magical v Knihu stínů byla díky Doreen opravena celá řada textů a namísto pompézního grimoárového pojetí se v ritu objevila celá řada mnohem “wiccanštějších” textů, k čemuž ji ostatně pověřil přímo Gerald. Doreen se totiž poměrně brzy stala velekněžkou, a po boku Gardnera vedla Bricket Wood coven namísto Dafo. Vznikající Kniha stínů ji přišla podezřelá velkým množstvím textů, které byly zjevně převzaty z grimoárů nebo ritů okultních řádů. Gerald nic z toho nepopíral a zřejmě i Doreen popsal, jak k tomu došlo a proč. Moje osobní spekulace pak je, že Dafo mohla mít prostřednictvím Doreen na tomto procesu svůj nezanedbatelný podíl. Tato spekulace pochází z faktu, že wiccanské iniciační linie se obvykle sledují přes velekněžky a je docela dobře možné, že Dafo se mohla s Doreen podělit o starší texty, které Geraldovi nikdy nedala k dispozici. Ostatně Doreen byla zasvěcena v New Forestu Geraldem právě společně s Dafo. Gerald často vzpomínal, že mu na některé otázky odpovídala Dafo vyhýbavě. U Doreen Valiente se v pamětech či dopisech žádné takové stížnosti neobjevují, obě byly velekněžky a měly k sobě díky přímému iniciačnímu vztahu poměrně blízko. Ironie osudu pak je, že Dafo zřejmě nikdy nevyvrátila fikci o tom, že Geralda zasvětila „Stará Dorothy“ a v tomto omylu pravděpodobně nechala žít i Doreen, což samozřejmě hovoří proti mé teorii. K procesu vzniku wiccanských rituálů a zvyklostí bych nicméně ještě řekl, že je v nich k nalezení i nemálo prvků, o jejichž původu se mi nepodařilo zjistit vůbec nic. A tato moje spekulace o vztahu Dafo a Doreen a jeho důsledcích je pro mě osobně určitým, svého druhu, vysvětlením, byť vratkým. Doreen je však nejvíce vzpomínána asi proto, že je autorkou revidovaného Provolání Bohyně, které je jedním z nejkrásnějších pasáží wiccanského ritu. Z českého překladu Knihy stínů lze ocitovat asi tolik:
… budete mě milovat
a nazí ve tmě uctívat.
To proto, že jste svobodní,
tam, kde hodina je mnoho dní.
Proto ke rtům rty a srdce k srdci dejte.
Ve společenství lásky déle neváhejte,
neboť jen takové přináší rázem
extázi a radost na Zem…
… Nechť jsem láskou mezi lidem známa,
neb jiného než lásky neznám zákona.
Životem a smrtí nechť jsem nazývána.
Vše u mě začíná a vše u mě dokoná.
Tento text, stejně jako jiné její pasáže v Knize stínů, pochází z období přibližně 1953 až 1955. Do druhé poloviny padesátých let se pak datuje zvláštní část Knihy stínů, která se nazývá Zákon. Tato pasáž je jakýmsi souborem pravidel a etických pouček a nese významné stopy vznikajícího schizmatu, které vedlo až k rozštěpení Bricket Wood covenu v roce 1957. Moje spekulace je, že prostřednictvím Zákona se Gerald snažil získat kontrolu nad obsahem Knihy stínů a nad podobou rituálů, neboť cítil, že mu s aktivitou Doreen, zřejmě podporované Dafo (obě se shodly v mnoha věcech, včetně neschvalování publicity, kterou Gardner tolik miloval) lidově řečeno “ujíždí vlak”. Současně se o totéž pokoušela Doreen a několik jejich blízkých. Ostatně sepsání souboru pravidel byl původně její nápad. Přibližně do tohoto období je podle Heseltona datována víceméně finální verze Knihy stínů, která byla v následujících dekádách měněna už jen sporadicky (badatelé o této verzi hovoří jako o “textu D”). Z tohoto důvodu může i na tomto místě skončit kapitola věnující se ranému vývoji Wiccy. Víme, že z toho období pochází většina rituálních textů, koncept tří stupňů zasvěcení a Kniha stínů.
Posledním pozoruhodným jménem z této éry, o kterém se nemohu nezmínit, je Fred Lamond. Je tomu tak zejména proto, že je to první člen tradice Wicca, který byl narozen na území Čech. Fred se narodil v roce 1931 v Praze. Fred v pražských Dejvicích dokonce nějaký čas žil, a sice v letech 1965 až 1967, jak mi prozradil v rozhovoru před cca patnácti lety.10 Jediná škoda je, že tato krátká epizoda neměla žádný dopad na šíření tradice v Česku. Tedy minimálně nevím o tom, že by tomu tak bylo. A nikdy mě bohužel nenapadlo se na tuto konkrétní věc Freda zeptat. V době vzniku tohoto článku to již bohužel není možné.
Na závěr kapitoly bych už jen zdůraznil fakt, že stále hovoříme o období, kdy nikdo z praktikujících té doby nepoužil slovo Wica nebo Wicca pro popis praxe čarodějnického kultu, resp. náboženství. Až do konce 50. let tento výraz stále označoval pouze lidi, tedy členy této tradice a pohanské čarodějnictví takto praktikované stále nemělo žádné zvláštní jméno. To se však mělo brzy změnit.
1. Gardner Gerald, The Meaning of Witchcraft, Weiser Books, 2004
2. Hutton Ronald: Triumph of the Moon, Oxford Press 1999
3. Murray Margaret, The Witch-cult in Western Europe, Clarendon Press, 1962
4. Heselton Philip, Witchfather: A life of Gerald Gardner, Thoth Publications, 2012
5. Bracelin, J. L., Gerald Gardner Witch, Octagon 1960
6. Valiente Doreen, Witchcraft for Tomorrow, Robert Hale 1978
7. Joshua Mark, „Wheel of the Year.“ Ancient History Encyclopedia, 2019, https://www.ancient.eu/Wheel_of_the_Year
8. Gardner Gerald, High Magic’s Aid , Aurinia Verlag, 2010
9. Heselton Philip, Doreen Valiente: Witch, Centre for Pagan Studies, 2006
10. Wicca.CZ, Rozhovor s Fredem Lamondem, https://wicca.cz/rozhovor-s-fredem-lamondem-4-3-2007/
