Autor: Jakub Achrer

Chceme-li pochopit vývoj Wiccy v 60. letech, zejména pak její explozi popularity a obrovskou publicitu, které se Wicce dostalo v tomto období, musíme se vrátit téměř o dekádu zpět do minulosti. Všechno začíná knihou Witchcraft, kterou napsal Penethorne Hughes, a která vyšla v roce 1952. Autor nekriticky převzal teorie Margaret Murrayové podobně jako mnozí jiní autoři v té době. V zásadě tyto teorie pouze zopakoval a reformuloval jako vlastní interpretaci, která však byla k čarodějnickému kultu přinejmenším nelichotivá. Jako příklad můžeme použít uctívání Ďábla coby boha, označení čarodějnictví za křesťanskou parodii a jeho následovníků za úchyly.1 V podstatě se jedná o knižně publikované pomluvy. 

Lidé okolo Gardnera a Dafo knihu pochopitelně četli, stejně jako oni sami a téměř okamžitě začali diskutovat o tom, jak na tato nařčení adekvátně odpovědět. Podle Heseltona dospěli k rozhodnutí pravděpodobně během druidských oslav letního slunovratu ve Stonehenge ještě téhož roku (1952) nebo o něco málo dříve.2 Doposud se mělo za to, že Gerald dostal svolení k napsání první faktografické knihy o čarodějnictví v návaznosti na zrušení zákona proti čarodějnictví ve Velké Británii, k čemuž došlo v roce 19513. Pozdější výzkum ukázal, že se příběh odehrál poněkud jinak. Hughesova kniha zarezonovala v kruzích, o kterých pojednávala, velmi negativně a velmi silně. Gerald tak nejenže dostal svolení k napsání faktografie, aby uvedl věci na pravou míru, ale byl o to dokonce několika lidmi, včetně Dafo, přímo požádán. Zřejmě i z tohoto důvodu se na mnoha místech své další knihy vymezuje proti Penethorne Hughesovi a jeho závěrům.4 Tyto pasáže je proto třeba vnímat v kontextu předchozích událostí. 

A tak vyšla na sklonku roku 1954 kniha Witchcraft Today. První dílo literatury faktu na téma čarodějnictví, které pocházelo z oblasti New Forest a která byla napsána praktikujícím členem. Knize se dokonce dostalo v roce 2009 českého překladu a vyšla pod názvem Moderní čarodějnictví v nakladatelství Grada. Kniha je poměrně hezky přeložena a obsahuje velmi pěkný překlad rituálního textu k oslavě Yule, jehož autorkou je pravděpodobně Doreen Valiente: 

“Královno měsíce, Královno slunce, 

Královno nebes, Královno hvězd, 

Královno vodstva, Královno země,  

Dej nám Dítě Slibu! 

Zplozen z velké matky, 

Pán Života se rodí znovu, 

Až slunce vzejde za rozbřesku, 

Zapudí temnotu a slzy. 

Zlaté Slunce horských štítů, 

Dej světlo zemi, dej světlo světu, 

Ty rozzáříš řeky a hladinu moře, 

Utišíš smutek a svět se zaraduje. 

Požehnaná buď Velká Bohyně, 

Bez začátku a bez konce…”  

Witchcraft Today byla první úspěšnou knihou, kterou Gerald napsal. Navzdory poněkud smíšeným odborným recenzím se stala klasickým dílem a jen do roku 1958 se prodalo přes pět tisíc kopií. Kniha přinesla Geraldovi publicitu, pozvánky k přenáškám na akademické půdě a covenu Bricket Wood také několik velmi významných zájemců a žádostí o iniciaci. V tomto kontextu bych zmínil zejména Jacka Bracelina, Freda Lamonda, Dayonis a Eleanor Bone. Díky novým lidem byl coven Bricket Wood víceméně donucen změnit svůj dosud značně nepravidelný rozvrh a začal se scházet častěji a pravidelně. Úspěch Gardnerovy knihy předznamenal vlnu zájmu v pozdějších dekádách a byl nastaven nový status-quo ohledně publikování informací o čarodějnickém kultu. 

Jak jsem však naznačil v předchozí kapitole, v Bricket Wood covenu nastalo určité schizma, které bylo spojené zejména s narůstající mírou publicity. Druhou důležitou okolností byl nesoulad v názorech na to, kdo je a kdo není vhodný kandidát pro iniciaci, což byl problém, který byl s narůstající publicitou pochopitelně spjat. Geraldovi zůstali vlastně jen nejmladší členové, tedy Dayonis, mladá kněžka Jacqueline a Jack Bracelin. Všichni ostatní, zejména pak zkušené velekněžky, které držely Gardnera na uzdě, se počátkem roku 1957 oddělily a šly si vlastní cestou. 

Současně s tím začaly další potíže. Popularita je dvousečná zbraň a Gardnerovy neudělala úplně nejlépe. Velice si ji užíval a mluvil na veřejnosti více, než by bylo zdrávo.  Díky tomu vznikaly i takto zcela absurdní fotografie.

Zdroj: neznámý, zřejmě časopis Weekend, rok 1957

Současně s tím začal zasvěcovat adeptky rychleji, než bylo doposud pravidlem, bez konzultace s ostatními, a tím pádem bohužel lehkovážně. Začal se chovat trochu jako neřízená střela, což se mělo brzy vymstít. V roce 1958 se objevuje jistý pan Charles Cardell, psycholog, který se rozhodl vylákat z Geralda Gardnera a jeho nejbližších jejich tajemství. Napřed si vymyslel vlastní teorii a sepsal článek, v níž hovořil o “řemesle Wiccanů” (orig. The Craft of the Wiccens), čímž se nevědomky stal prvním průkopníkem dnešní rozšířené terminologie (Wicca jako náboženství, wiccan jako jeho následovník, tedy vidíme, že použití termínu Wicca pro cestu jako takovou vzniklo původně zcela omylem). Jeho úmyslem bylo vytvořit v Geraldovi a jeho okolí dojem, že patří k některé ze spřízněných čarodějnických skupin. Nepovedlo se.  

Charles Cardell tedy použil nastrčenou osobu, paní Olive Green, kterou Gardner ve své naivitě (a navzdory nesouhlasu svého okolí) zasvětil, a přes kterou následně prosáklo mnoho informací ven. Následkem byla poněkud nechutná kampaň v tisku, diskreditace některých Gardnerovi blízkých osob a vloupání do tzv. Čarodějnické chatrče na pozemcích klubu Five Acres. Jak známo, negativní publicita je však také publica, a tak tyto události předznamenaly další strmý nárůst popularity v šedesátých letech. Tento příběh je však první velmi ilustrativním příběhem o tom, proč je tak důležité, aby v některých aspektech měla konečné slovo velekněžka. Zkušenost ukazuje, že (pokud to hodně zobecním), velekněžky mívají větší intuici, jsou více nohama na zemi a méně podléhají svodům ega. A když to úplně zobecním, velekněz a velekněžka mají jeden druhého doplňovat, vyvažovat a rozhodnutí činit společně. Jinak to málokdy dopadá dobře. Na tomto příběhu lze pochopit, proč. Ostatně příběhy nezdravých kultů osobnosti v pohanském prostředí známe i dnes. 

Takto vzniklý spor mezi Gardnerem a zkušenými velekněžkami však netrval dlouho. Na tomto místě bych se proto rád zastavil u jednoho jména z předchozího odstavce. Eleanor Bone, mnohými označována za pramáti gardnerovské tradice. Čarodějnictví se Eleanor zřejmě věnovala dávno před tím, než se setkala s Gardnerem, přibližně od roku 1941 a pocházela podobně jako Dafo z prostředí rodinného čarodějnictví. Zkušeností tedy měla hodně. Do Bricket Wood covenu se dostala nějaký čas po vydání zmíněné knihy a v souvislosti s ní, tedy v rozmezí let 1955 až 1958 a stala se velmi blízkou přítelkyní Dafo. Právě Eleanor Bone měla značný podíl na usmíření mezi Geraldem a Doreen, k čemuž došlo někdy okolo roku 1960. 

Do roku 1960 se pak také datuje prvopočátek Sheffieldského covenu, který zakládali Arnold Crowther (muž, se kterým se Gerald znal již přibližně dvě dekády, a který ho seznámil s Crowleym) a Patricia Crowther. V roce 1960 měl tento pár wiccanskou svatbu, tzv. handfasting. Gardner Patricii zasvětil a tuto partnerskou dvojici také později ve wiccanském ritu oddal. Od roku 1961 pak tento coven přijímal první členy. Když už hovoříme o roku 1960, vraťme se ještě na chvilku k Eleanor Bone.   

Eleanor, v povědomí široké veřejnosti spíše neznámá osoba, byla v roce 1960 vysvěcena na velekněžku a založila si vlastní coven v Londýně, čímž vznikl velmi významný coven třetí generace. Tato událost nebývá v knihách o Wicce prakticky nikdy zmiňovaná, je však jednou z nejzásadnějších událostí na vývoj tradice po roce 1960. Přes iniciační linii Eleanor Bone je totiž odvozen původ a praxe velikého množství covenů nejen v Anglii, ale dnes vlastně téměř v polovině Evropy. Je máloco v historii vnitřního fungování tradice, v čem by Eleanor neměla nějakým způsobem prsty. Bývá zejména spojována s pozdějšími velekněžkami Wiccy, zejména Vivianne Crowley a Madge Worthingtonovou. Posledně zmiňovaným jménem se tak již dostáváme do poloviny šesté dekády 20. století. 

Co všechno se v 60. letech stalo? Nebylo toho vůbec málo. Pojďme se podívat na několik zajímavých historických dat. V roce 1964 byla v přímé iniciační posloupnosti od Eleanor Bone zasvěcena Madge Worthingtonová, která ve velké míře přispěla k rozvoji Wiccy na britských ostrovech a stala se legendou v celé jedné obrovské větvi tradice. Je také zakladatelkou Pohanské federace a bylo to právě ona, kdo v následujících dekádách pomáhal překonávat překážky při boření mýtů a přibližování pohanství veřejnosti.6  

V roce 1964 také zemřel Gerald Gardner. O rok dříve, tedy v roce 1963 požádal o iniciaci a následně byl zasvěcen Raymond Buckland, společně se svou ženou. Iniciační ceremonii vedli Monique Wilson a Gerald Gardner. Tato událost měla obrovský dopad na rozvoj Wiccy ve Spojených státech a na její popularizaci v následujících dekádách. Raymond Buckland na konci šedesátých let založil ve Spojených státech Long Island coven začal psát svou první knihu. Tyto události vedly postupně až k publikaci tzv. “Velké modré” (1986), která v obrovské míře proslavila koncept tzv. samozasvěcení, které jsem již zmínil v souvislosti s Doreen Valiente. Tato kniha položila základy tzv. populární či eklektické wiccy ve Spojených státech a tento trend následně dorazil také do Evropy. Většina knih o wicce je dnes spojena právě s touto formou praxe, která je od tradice Wicca již principiálně odlišná, nicméně je od ní odvozená. 

V roce 1963 byl rovněž pravděpodobně zasvěcen Alex Sanders.7 Píši údajně proto, že kromě verze Patricie Crowther existuje ještě Alexova historka o tom, jak jej v sedmi letech zasvětila do nepřerušené čarodějnické tradice jeho babička.8 Každý nechť si učiní názor sám, já osobně jsem přesvědčen o pravdivosti Patricijiny knihy, podle níž jej zasvětila velekněžka s magickým jménem Medea 9. března 1963. Této verzi odpovídá i skutečnost, že na počátku šedesátých let vedl Alex korespondenci nejen s Geraldem, ale také s Patricií Crowther (1961-1962) ve snaze stát se členem tradice.  

Alex Sanders byl velmi netrpělivý a publikoval o Wicce článek na titulní straně místních novin Manchester Evening Chronicles and News, kde využil hlavně materiál z ceremoniální magie a značnou část věcí si vymyslel. Aby toho nebylo málo, článek vydal nakladatel svévolně pod titulkem “Černá magie”. Pro Sandersovy vyhlídky na iniciaci v Sheffieldském covenu a pro možné přátelství s Geraldem měl tento incident katastrofální následky, stejně jako na jeho civilní zaměstnání.9 Jak však ilustruje Ronald Hutton ve své knize, Alex svého cíle nakonec přece jen dosáhl díky kněžce Pat Kopanski, která jej seznámila s velekněžkou Medeou, o níž víme z pamětí Patricie Crowther. Hutton dále konstatuje, že neexistuje žádný rozumný důvod se domnívat, že lidé, o kterých zde mluvíme nepocházejí z původní linie Geralda a Dafo, ať už přes Patricii nebo Pat Kopanski. Tak či onak, Kniha stínů Alexe Sanderse, která se později stala základním textem tzv. Alexandrijské tradice se zdá být kopií verze, kterou měli původně Arnold a Patricia Crowtherovi. Že se muselo jednat o osobu z blízkého okolí Patricie naznačuje i okolnost, že znala přesné datum iniciace, což je údaj, který se obyčejně mimo okruh nejbližších nesděluje. 

Počátky alexandrijské tradice tak můžeme datovat přibližně do roku 1965, kdy začali Alex se svou ženou Maxine zasvěcovat první adepty. Přibližně do tohoto období datujeme počátek rozlišování mezi gardnerovskou a alexandrijskou větví. Co se publicity týče Alex Sanders nelenil a velmi aktivně navázal tam, kde Gerald přestal. V tom ne úplně dobrém slova smyslu. Jak už víme, ani on se nevyvaroval vážných chyb. Okolo roku 1966 byli Alex a Maxine Sanders zcela dominantními postavami veřejné tváře tradice Wicca, což vedlo k dalšímu schizmatu, který se ironií osudu poměrně dobře podobal prvnímu rozkolu z konce 50. let. V literatuře bývá toto schizma popisováno jako rozkol mezi gardnerovskou a alexandrijskou větví. Podstata však zůstává stejná. Opět máme na jedné straně dominantního velekněze s kultem osobnosti a na straně druhé předchozí generaci zkušených velekněžek, které neschvalují rozsáhlou publicitu a příliš rychlé a liberální přijímání nových členů. 

Publicita a sláva jsou věci ošidné. Jak víme, názor tisku na celou záležitost byl velmi vrtkavý, a tak se okolo roku 1969 opět objevují články míchající Wiccu se satanismem, včetně jmen a adres. V podstatě se opakovala historie z let 1957 a 1958. Ačkoliv tato vlna negativní publicity byla především důsledkem nekritické medializace ze strany Alexe, jejími oběťmi byli hlavně členové gardneriánské větve, zejména Monique Wilson. Politováníhodnou okolností pak je skutečnost, že úřady došly k závěru, že rituálů se účastní i její nezletilá dcera, což vyústilo až v tři roky trvající dohled sociálních pracovníků. (Jak smutné, že za pomíjivou slávu někoho nakonec zaplatí někdo jiný…) Tato negativní publicita se ovšem současně protnula s mohutnými společenskými změnami konce šedesátých let, což roztočilo další následný cyklus obrovské popularity a popularizace. Alex nadále pokračoval ve svých vystoupeních a popularizoval Wiccu i v průběhu počátků 70. let. Takto živená vlna se v průběhu této dekády přelila za oceán, protnula se s feministickým hnutím a dozněla až někdy v 80. letech, a díky ní je vlastně dnes veřejný obrázek wiccy často poněkud bizarní. 

Takto začíná éra rozsáhlé profanace a změn v terminologii (wicca jako lidé vs. wicca jako náboženství). V sedmdesátých letech si začíná k lidem hledat cestu koncept samozasvěcení a představa wiccy jako masového náboženství, což je v přímém protikladu k původní klanové struktuře. Prvním ne zcela plánovaným spouštěčem byl plagiát, který vydala paní, která si říkala Lady Sheba v roce 1971 pod názvem Kniha stínů, a který obsahoval celou řadu vykradených pasáží, včetně částí textů Doreen Valiente. Tato publikace otevřela pandořinu skříňku a spustila vznik dalších nezávislých skupin, které se inspirovali publikovaným materiálem. 

Jak jsem zmínil v předchozích kapitolách, průkopníkem myšlenky samozasvěcení se stala přímo Doreen Valiente svou knihou Witchcraft for Tomorrow, kterou publikovala v roce 1978.10 O šest let později na tyto představy navázal Raymond Buckland ve své “Velké modré”, která u nás vyšla pod názvem Velká kniha čarodějnictví a magie a která významně zapůsobila i v České republice díky překladu z roku 1998. Jak Doreen, tak Bucklanda však v uvažování předešla americká autorka a anarcho-feminsitka Starhawk, která již v roce 1977 napsala knihu s názvem Spiral Dance. Bylo však těžké najít vydavatele, takže kniha spatřila světlo světa až v roce 1979. V této knize představila Starhawk zcela vlastní a velmi osobitou interpretaci toho, co wicca znamená, přičemž v této literatuře se již slovo “wicca” automaticky používá pro samotné náboženství, resp. hnutí, aniž by to nikdo zpochybňoval. Tato interpretace se ubírala částečně politickým a feministickým směrem a položila základy ženské spirituality, která vychází z knih do té doby publikovaných o wicce. Této éře vděčíme za některé zpěvy (tzv. chanty), některé meditace a cvičení11, které jsou mezi pohany populární dodnes, včetně České republiky. Současně kniha proslavila wiccu jako víceméně levicové a anarcho-feministické náboženské hnutí, což je paradoxně nejen v rozporu s tím, čím se Starhawk původně inspirovala, ale i se světonázorem velké části zakladatelů a praktikujících tradiční Wiccy, ať už jde od Geralda Gardnera nebo Doreen Valiente. V průběhu osmdesátých let se pak objevují knihy dalších autorů, z nichž každý představuje vlastní interpretaci. Interpretací a jejich dalších re-interpretací se objevily desítky a dnes existují stovky knih opakujících v obměněných podobách v zásadě totéž. Díky tomu vstoupila Wicca do povědomí mainstreamu a je vnímána primárně jako náboženství. Tento fenomén je však popsán jinými autory mnohem lépe. Pojďme se ještě na chvíli vrátit do roku 1970. 

V sedmdesátých letech se Wicca začala postupně šířit do kontinentální Evropy.12 Napřed došlo k rozšíření alexandrijské větve do Irska díky Janet a Stewartovi Farrarovým. Gardnerovská větev zapustila napřed kořínky v Nizozemí a následně se rozšířila do Belgie. Na území Německa žilo několik wiccanů ještě před rokem 1970, nicméně tradice začala být v této zemi skutečně živá od sedmdesátých let. Alex Sanders pak byl v Německu velmi aktivní v průběhu 80. let a jeho zásluhou dostalo šíření Wiccy na kontinentě nový impuls, zejména pokud jde právě o Německo. Tento proces již v dostupné literatuře není podrobně popsán zejména proto, že drtivá většina lidí, kterých se týká, je stále naživu a nikdo se tomuto tématu podrobněji nevěnoval. Pro současnou generaci představují osmdesátá léta jakýsi předěl mezi minulostí a současností, proto zatím nebyla podrobena historickému zkoumání. V následující kapitole proto najdeme minimum odkazů na literaturu, zejména proto, že zde již čerpám ze zkušeností vlastních a z rozhovorů s žijícími wiccany, které znám. 

1. Hughes Penethorne, Witchcraft, Longmans Green, 1952 

2. Heselton Philip, Witchfather: A life of Gerald Gardner, Thoth Publications, 2012 

3. Buckland Raymond, Velká učebnice čarodějnictví a magie, Pragma 1998 

4. Gardner Gerald, Moderní čarodějnictví, Grada 2009 

5. Guiley Rosemary, The encyclopedia of Witches, Witchcraft and Wicca, Visionary Living 2008 

6. Williams Jean, nekrolog Madge Worthington (překl. Wicca.CZ), https://wicca.cz/madge-worthington-vyjimecna-veleknezka/ 

7. Crowther Patricia, One Witch’s World, Robert Hale, 1998 

8. Farrar Stewart, Čarodějství dnes, Ivo Železný, 1996 

9. Hutton Ronald: Triumph of the Moon, Oxford Press 1999 

10. Valiente Doreen, Witchcraft for Tomorrow, Phoenix Publishing, 1978 

11. Starhawk, Spiral Dance, Harper & Row, 1979 

12. Crowley Vivianne, Wicca: The Old Religion in the New Millenium, Thorsons 1996 

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.