Madge Worthington – výjimečná velekněžka

Madge Worthington (1913-2005)

Nekrolog sestavila a doplnila Jean Williams (1928 – 2015), zdroj: Pagan World 29, 2006 str. 10 -12 (Pagan Federation International), Překlad:  Wicca.CZ

Jean Williams byla velmi laskavá a prakticky založená velekněžka a také  jedna z posledních žijících pamětnic Geralda Gardnera. Znali jsme ji bohužel jen málo. Je tomu již více než rok, co odešla do země předků. Jedním z jejích textů, je i krásný nekrolog pro Madge Worthington, která odešla z tohoto světa skoro přesně deset let před ní. Nekrolog je sestavený ze vzpomínek jiných pamětníků a myslíme si, že stojí za překlad.

Jean Williams:

Madge Worthington je asi mnohým mladým pohanům neznámou postavou, neboť poslední roky byla upoutána na lůžko kvůli Parkinsonově chorobě. Nicméně sehrála klíčovou roli v rozvoji gardnerovského řemesla. Pro stovky lidí z gardnerovské linie Whitecroft  byla legendou. Zasvěcena byla v roce 1964. Její nadšení a oddanost řemeslu, její moudrost, štědrost a obyčejný selský rozum otevřely dveře mnoha hledajícím. Byla zakladatelkou a čestnou členkou Pohanské federace, jejíž činnost byla slavnostně zahájena přímo v jejím domě o beltainu 1971.

Madge zemřela 6. listopadu 2005 v nedožitém věku 92 let. Její pohřeb proběhl v krematoriu Mortlake. Madge naplánovala svůj pohřeb několik let dopředu a její dva synové věrně následovali její přání: proutěná rakev a dary na charitativní účely namísto květin. Zamfir, jeden z jejích vnuků přečetl  po hudebním úvodu na Panovu flétnu pasáž z „The Wind in the Willows“, kde postavy Ratty a Mole sdílejí vizi boha Pana.  Její syn Nigel pohovořil o rodinných vzpomínkách na Madge. Vivianne Crowley a já jsme přečetli úryvky z Provolání Bohyně a dali jsme ji na cestu wiccanské požehnání. Její rakev prošla kremací za veselé taneční hudby z Vrchoviny. Madge milovala tanec a jsem si celkem jistá, že tančí dodnes.

Rodina velkoryse pozvala všechny přítomné, včetně asi dvaceti pohanů, aby se k nim připojili na oslavu v Pembroke Lodge v richmondském parku, kde nás obklopila krása a sláva podzimu. Bylo pro mě velkou ctí mít možnost mluvit s její rodinou a spojit dvě strany jejího života dohromady.

Následující článek vyšel v magazínu Pagan Dawn (č. 151, beltain 2004) na počest jejích 90. narozenin. Čtyři dlouhodobí členové Pohanské federace v něm vzpomínají na to, co Madge vykonala. Bohužel, dva z nich, Harry Greenfield a Maureen Brownová, zemřeli ještě dříve, než jsem sestavila tento článek, a tak mohou pozdravit Madge v zemi věčného léta.

Vzpomínky na Madge

Prudence Jones:

V raném období Pohanské federace byla Madge odvážným zastáncem starého náboženství. Brzy po zveřejnění prvního vydání časopisu The Wiccan (předchůdce časopisu Pagan Dawn) došlo k infiltraci covenu, který jej dával dohromady, což mělo za následek odhalení Madge a ostatních v odpudivém novinovém článku. Pro její zásadovost bylo typické, že se ani nestáhla, neutekla ani se nemstila, a to navzdory ostrakizaci ze strany sousedů a navzdory tlaku, kterému byla vystavena její rodina. Klidně pokračovala ve vydávání časopisu společně s jedním ze svých zasvěcenců, editorem Johnem Scorem.

Madge se dostala k řemeslu na začátku šedesátých let, když ji bylo něco přes čtyřicet. Konečně tu pro ni bylo náboženství oslavující život, nezatížené konceptem hříchu a viny tak jako se jí jevilo křesťanství. Krása a potěšení byly posvátné a čarodějnice byly vedeny k souladu se změnami v přírodě, které pro ni byly přílivem a odlivem. V případě Madge téměř doslova, protože se už od dětství plavila na plachetnici po různých částech Britského impéria. Když se vdala a usadila na břeho Temže, vyděsila tamní jachtaře, když před nimi ve výročním závodě zvítězila o obrovský kus.

Po vydání onoho odporného článku v novinách hostila setkání Pohanské fronty, a sice v květnu 1971 ve svém domě na břehu řeky. Z Pohanské fronty se později stala právě Pohanská federace. Už od dubna 1970 organizovala v jedné z londýnských kaváren diskuzní skupiny o čarodějnictví. Pohanská fronta celkem brzy na to začala podporovat ostatní, aby zakládali podobné skupiny napříč Spojeným královstvím. Takto vznikly hospodská setkání Pohanské federace, z nichž se dodnes odvozují názvy pro podobné akce, tzv. „pub mooty“.

Madge se v sedmdesátých letech hlavně angažovala v šíření řemesla mezi vhodnými zasvěcenci. Se svým manželem a veleknězem Arthurem zasvětili mnoho lidí a nechali je okusit, jaké to je pracovat v covenu do té míry, že se mohli směle osamostatnit a založit si vlastní. Podobně jako její zasvětitelka Eleanor Bone byla i Madge přesvědčena, že honosná ceremoniální magie je pro řemeslo nepodstatná, protože ve své podstatě jde jen o směřování životní síly.

Covenem Madge prošlo mnoho lidí. Teprve po smrti Arthura v roce 1981 se postupně stáhla z aktivního čarodějnictví a nadále žila poklidným životem jako čestný člen Pohanské federace. Věnovala se také svým charitativním projektům pro zvířata a z veřejného pohanského života zmizela. Je nám potěšením, že teď můžeme této úžasné a důležité ženě nabídnout ocenění, které si jistě zaslouží.

Vivianne Crowley:

V roce 1974 se Madge stala mou velekněžkou. Alexandrijský coven, do kterého jsem byla původně zasvěcena, procházel obdobím změn a jeho zbytky pro mě již nebyly „domovem“. Z kopie okultního průvodce jsem vyčetla adresu „Čarodějnické diskuzní skupiny“. Dala jsem najevo svůj zájem a Arthur, její velekněz, mě pozval na odpolední čaj na předměstí Kentu. Venkovní dveře na ulici Whitecroftu vypadaly slibně a čarodějnicky. Byly porostlé zelení a ozdobeny omšelým železným klepadlem.

Otevřel mi Arthur, který vypadal podobně jako Gerald Gardner a já si okamžitě uvědomila, že Čarodějnická diskuzní skupina je úplně z jiné věkové kategorie než alexandrijská skupina, s níž jsem pracovala před tím, a která se skládala z mladých lidí zasvěcených hned po osmnáctém roce věku (což je absolutní minimum).

V Arthurově obývacím pokoji jsem našla Madge, která vedla diskuzní skupinu. Byla žena výjimečného a přítomného charakteru a aristokratického držení těla. Vysoká byla šest stop, její šedé vlasy sahaly až k pasu. Hádala jsem jí něco přes padesát, což byl pro mě tehdy fantasticky požehnaný věk.

„Dáš si čaj?“ Jiná laskavá žena ve středním věku s krásným náhrdelníkem ze zlatého a černého jantaru mi nalila čaj do hrníčku zdobeného ornamenty s vrbovými lístky. Následovaly sendviče, koláč a zvídavé otázky od Madge a Arthura na téma mého odhodlání v řemesle. Následovalo několik dalších odpoledních čajů a o nejbližším Samhainu jsem byla zasvěcena do jejich covenu. Nejvíc jsem byla ohromena provoláním Bohyně v podání Madge. Mělo úplně jinou kvalitu, než cokoliv co jsem slyšela do té doby v rituálech. Až později jsem si uvědomila, proč se Arthur i Madge učili celé obřady zpaměti. S tímto prozřením přišel vhled, že když učiníme slova součástí naši mysli a našeho srdce, stanou se našimi součástmi, a mohou tak nést mnohem více energie. Slovní spojení „slovo síly“ pro mě najednou dostalo úplně nový význam.

Iniciace skončila sejmutím pásky z mých očí a já stála tváří v tvář skutečné čarodějnické královně – Madge. Její šedé vlasy byly rozpuštěné a zdobila je majestátná měsíční koruna. Bylo skutečnou reprezentací Bohyně na Zemi. Netušila jsem, že staré ženy mohou být takhle krásné.

Lekce z mých prvních setkání s Madge a Arthurem už se mnou zůstaly. Ať už to byla jejich ochota přijímat nové lidi nebo síla rituálu naučeného zpaměti, jejich věk, moudrost a pokora, to všechno pro mě mělo určitou krásu, stejně jako síla jejich zpěvu a tance při magické práci.

Madge a Arthur se díky své ochotě přijímat ostatní stali jedněmi z největších zasvětitelů své generace. Netroufnu si odhadnout, kolik wiccanů má jejich původ. Budou to jistě stvoky, možná tisíce. Měli spolu i skutečné děti. A ve wiccnakém smyslu měli duchovní děti, vnoučata, pravnoučata a prapravnoučata – to jsou celé čtyři generace čarodějnic a čarodějů po celém světě. Jejich duchovní dědicové žijí napříč Británií, ale také v kontinentální Evropě, v Kanadě, ve Spojených státech a celé řadě dalších zemí. Jsou stále živým památníkem oddanosti řemeslu, Bohyni a znovuzrození čarodějnictví. Nejen Madge, ale i její velekněz Arthur, který odešel do země věčného léta již před mnoha roky.

Harry Greenfield:

Madge jsem poprvé poznal v roce 1970. V té době jsem se o Wicce teprve dozvídal. S velkým nadšením jsem dospěl k závěru, že právě Wicca je moje místo, a to někdy v době, kdy jsem si všiml inzerátu s detaily o „pub mootu“, který Madge pořádala v jednom z londýnských klubů. Vyrazil jsem tam nervózně hledajíce někoho, kdo si bude číst magazín The Cauldron.

Musel jsem se probojovat davem žíznivých úředníků, než jsem Madge našel. Působila mimoděk autoritativně a trochu mě zaskočila. Současně mě ale vřele přijala, a to navzdory tomu, že jsem byl novinář z Fleet Street. My, co jsme se pořád na něco ptali, jsme byli pěkně otravná sebranka. Přesto nám Madge otevřela dveře do světa, který vypadal, že naše životy změní už navždy. Dokonce i v hlučné hospodě nám Madge dokázala zprostředkovat étos, výzvy a zážitky z Wiccy. Zkouškou našeho zájmu pak byla kniha Bílá bohyně od Roberta Gravese, kterou jsme měli přečíst do poslední stránky.

Když jsem byl konečně připravený na iniciaci, Madge pověřila Veroniku (která je již dnes bohužel také mnoho let v zemi věčného léta), aby založila vlastní skupinu. „Veroniko,“ prohlásila svým nenapodobitelným způsobem, „Založíš dceřiný coven, tvůj první zasvěcenec bude Harry a já budu jeho sponzor.“

A tak se stalo, že jednoho nezapomenutelného večera v Dulwichi, jsem měl tu obrovskou čest být uveden do tradice Wicca  těmi nejlepšími velekněžkami, které si kdo mohl přát – Veronikou, nejhodnější a nejjemnější z velekněžek a Madge, jednou z velikánů gardnerovské tradice, která zprostředkovala cestu moudrých mnoha hledajícím.

Vysoká, přítomná přirozená autorita s dlouhými vlnitými vlasy a pronikavým pohledem. Madge byla aristokrat každým coulem a vždy vyžadovala od svého covenu jen to nejlepší, co mohl dát. Jednou jsem se účastnil setkání ve Whitecroftu, v té malé místnosti nad garáží, kde nás vedla velmi dlouhým tancem, na jehož konci jsem skončil zcela vyčerpaný, jako kdybych právě absolvoval kurz extrémních sportů v turecké lázni.

Madge byla vždy pro pozvání lidí do společenství a nikoliv pro jejich držení za dveřmi. Někteří přišli na to, že řemeslo není pro ně, ale byla to Madge, kdo je nechal, ať si na to přijdou sami od sebe. Co se týče nás ostatních, kdo jsme měli tu obrovskou čest ji poznat a objevit díky ní svou pravou stezku, zůstáváme jejími obrovskými dlužníky, v tomto životě i ve všech dalších.

Maureen Brown:

Poprvé jsem potkala Madge před třiceti lety a do jejího covenu jsem byla přijata s otevřenou náručí. O nějakých patnáct měsíců později jsme byli já a můj partner požádáni o organizaci dění v covenu, protože její manžel a velekněz nebyl v dobrém zdravotním stavu. Od té doby se Madge stále zajímala o pokrok můj i pokrok v covenu. Kdykoli jsem od té doby viděla Madge, jakoby se ptala: „Děláš to všecko správně?“

Dodnes si pamatuju pocity absolutního vytržení a údivu, když mi byla při mé první iniciaci sejmuta páska z očí a ona vyslovila provolání Velké Matky. Dodnes, kdykoliv toto provolání slyším nebo ho sama říkám, vzpomenu si na její pohled a její lásku k Bohyni, na vážnost záměru v jejích slovech a na potěšení, se kterým pomáhala ostatním lidem proniknout do řemesla. To všechno se zrcadlilo v její tváři.

Madge mě vždycky vedla k tomu, abych činila řemeslo vhodným pro přítomnost, aby bylo náboženstvím naší doby, přestože má kořeny hluboko v mlze minulosti a lidské zkušenosti. Vždycky považovala tanec za součást tohoto kontinua. Milovala tanec, který vyjadřoval potěšení ze sounáležitosti s životní silou, a který pro ni byl nejvyšší formou uctívání. Měla životní energii bez hranic, díky čemuž mohla vidět, jak se řemeslo šíří a rozvíjí až do podoby, jak ho známe dnes. Ačkoliv se s ní mnozí nikdy nesetkali, slyšeli i tak mnoho o její inspiraci a jejím životě.

Nejzajímavější pro mě byla její láska a úcta k přírodě, k Zemi a ke zvířatům. Byla aktivní v zeleném hnutí, a jak roky plynuly, věnovala postupně celé jmění na charitu zaměřenou na zvířata. Jediným jejím zármutkem, na který si kdy stěžovala, byla nemožnost věnovat ještě více, protože už nebylo z čeho. Bude mi potěšením uctít její devadesáté narozeniny příspěvkem na stejnou věc. Buď požehnána, Madge. Mám tě ráda.