“Požehnán jest ten, kdo spatřil tyto rituály a podstoupil cestu do hlubin Země. Zná totiž konec života stejně jako jeho božsky požehnaný začátek. (Pindaros 522 – 443 př. n. l.)”
Před nějakou dobou vyšel v Kolovratu překlad článku od Vivianne Crowley, který začal otázkou: Co měli společného Aleister Crowley, Gerald Gardner, Dion Fortune, Doreen Valiente, Kenneth Grant a Margot Adler? Odpovědí byl jungovský princip individuace ve smyslu přijetí odlišného a nalezení středu a celistvosti duše. Nikoliv, že by jej snad výše citovaní bez výjimky našli, nicméně minimálně se o to vědomě snažili. Na tento střed pak odkazuje citace: „Každý muž a každá žena je hvězda.“
Úvodem se přiznáme, že citovaný článek ve mně zanechal více otázek než odpovědí. Jednou z nich bylo: A to má být všechno? Opravdu nejsou další zajímavé aspekty spirituality, které tyto lidi nějak spojují? A jaká je vlastně jejich relevance k současnému pohanství? Dospěli jsme k závěru, že další spojitosti i relevantní momenty existují, a že článek Vivianne vlastně popisuje to podstatné, ale zároveň mu cosi chybí. Co to je?
Na všechny zmiňované autory můžeme narazit v knihovničkách současných pohanů. A najdeme je hlavně u těch, kteří tíhnou ke směrům jako je současné druidství, čarodějnictví, tradice Wicca a podobné. Což samozřejmě není náhoda. Tím klíčovým slovem je mystická cesta nebo mystický výstup. Pohané z těchto tradic se od ostatních (většinou) odlišují tím, že chápou svou spiritualitu jako cestu k poznání bohů a nalezení jakéhosi duchovního zdroje. Můžeme to chápat jako cestu za Svatým grálem nebo cestu poznání toho, co je za sedmero horami a za sedmero řekami, zabití draka a osvobození princezny, každý dle svého pojetí. Také všechny výše uvedené autory spojuje cesta poznání a hledání duchovního zdroje, Velké Bohyně, z níž se zrodil vesmír, praoceánu, apod. A je to právě tato cesta, která je středobodem tzv. západní spirituality nebo západní esoterické tradice. Tento koncept hledání se také nazývá mystický výstup nebo obecně mystika.
Je to velmi starý koncept. Starší než křesťanství. V evropské esoterické tradici existuje zejména díky starému polyteistickému Řecku a pozdější novoplatónské škole. Koncept mystického výstupu si hledal v dějinách Evropy svou cestičku navzdory etablovaným církvím a s křesťanstvím byl asimilován za vzniku křesťanské mystiky. Původ mysticismu je však v antické filosofii a v antických mysterijních kultech, které byly bez výjimky polyteistické a nad veškerou pochybnost pohanské. Novoplatónská filosofická škola pak byla kromě jiného velmi sofistikovaným vysvětlením pohanských rituálů a mýtů té doby, a to zejména v podání filozofa jménem Proklos (412-485 n. l.).
Mystický výstup je pro novoplatónskou školu koncept veskrze charakteristický. Je založen na představě, že není rozdílu mezi bohy a tímto světem, a to zejména v pojetí Plótínově (1. pád Plótínos 204 – 270 n. l.). Tedy, že tento svět je božský, včetně nás samotných. Antičtí filozofové pak považují tuto prapodstatu za jakési původní Dobro, z něhož vše pochází. Za povšimnutí mimochodem stojí, že tato mystická a filozofická forma monismu se rozvinula v antických filosofických školách v polyteistickém prostředí zcela přirozeně a postupně, a to min. ve 3. stol. př. n. l., tedy dávno před příchodem křesťanství a jeho dominantním vlivem. Postrádá jakékoliv znaky netolerance a není monoteistická ani exkluzivní. Pozdější součástí této monistické představy jsou jakési roviny či vrstvy bytí, které vznikají jedna z druhé jako větve stromu, stupně pyramidy nebo jezírka v kaskádě a odvozují se z nejhlubšího nebo nejvyššího zdroje, který je transcendentní.
Tento proces se nazývá emanace. Mystický výstup je obrácení tohoto procesu uvnitř člověka. Je to cesta proti proudu až ke zdroji Božství uvnitř nás samotných. Nazýváme jej také cestou iniciace a má co do činění s mystérii života a smrti. Touto cestou mystérií kráčeli nejen pohanští filozofové jako Proklos nebo Platón, ale i římští císaři jako např. Hadrián nebo Marcus Aurelius. Všichni tito byli zasvěcenci antických mystérií. Jednou z mysterijních škol je pak známá škola mysterií Eleusis, která je založena na mytologii Persefóny, Déméter, Háda, Dia a dalších postav. Původ této školy sahá až do pozdní doby bronzové, tedy do Mykénského Řecka.
Eleusínská mystéria přetrvala až do konce 4. století, tedy do doby, kdy se již dvě staletí rozvíjela novoplatónská filozofie. Jak eleusínská mystéria, tak novoplatónská škola byly do velké míry s církevním křesťanstvím v konfliktu z mnoha důvodů. Eleusínská mystéria byla v důsledku toho z části ztracena a moderní wiccanská podoba mýtu podzimní rovnodennosti a navazující rituály jsou jen jejich částečnou rekonstrukcí. Novoplatónská škola však měla velmi tuhý kořínek, ačkoliv její velká část, reprezentovaná např. Porfyriem z Tyru, byla otevřeně protikřesťanská. Porfyrios z Tyru (234-305 n. l.) ve svých pracích nemilosrdně vyvracel křesťanské dogma coby absurdní duchovní omyl plný pokrytectví a sebeklamu. Přesto si myšlenky novoplatónské školy našly cestu k mnoha učencům té doby a pozdějších staletí. Část křesťanů a židů tyto myšlenky přijala ještě za časů novoplatónské školy (tzv. církevní otcové, např. Řehoř z Nyssy 335 – 394) a stala se jejich následovníky.
Myšlenky nejen novoplatonismu, ale také původní Platónova filozofie a vědecké disciplíny obecně byly vzkříšeny a dále rozvíjeny především v době renesance (Marsilio Ficino 1433-1492 a Pico della Mirandola 1463-1494, kteří se rovněž zabývali hermetismem) a o pár set let později v době osvícenství. Díky tomu jsou i dnes praktikovány v Evropě duchovní systémy založené na těchto velmi starých principech. Známe je například jako rosekruiciánství, zmínky o templářích, zednářství, magické řády 19. století a další. Všechny tyto cesty byly do jisté míry prezekuovány církví a současně se snažily více či méně asimilovat křesťanské a židovské prvky. Proč vlastně ale nedokázalo církevní křesťanství mystickou a původně antickou myšlenku přijmout?
Je to jednoduché. Mystický výstup je založen na představě, že cestu k prazákladu můžeme nalézt my sami už v tomto životě. Nepotřebujeme k tomu žádné nebe, žádnou církev, svaté, ani slepou víru v Písmo. Současně je mystický výstup podmíněn vlastní iniciativou, vzděláním, rozumem a postupným sebezdokonalením skrze poznání. To vše lze učinit do té míry, že v sobě obsáhneme podobné kvality, jako mají bohové a nějakým způsobem splyneme s jejich prapodstatou uvnitř nás. Což je naprosto zásadní rozkol obou doktrín a také jeden z důvodů, proč nositelé těchto původně pohanských myšlenek byly v průběhu staletí tolik pronásledováni jako heretici a neznabozi. Pro církev, která pohlcovala duše, mysli a majetky lidí cca od třetího století n.l., byly novoplatónské myšlenky pomyslnou rybí kostí v krku, která v něm zůstala zaseknutá od uzavření Novoplatónské akademie císařem Justiniánem I. v roce 529 až do dnešních dní.
Dnes ve 21. století se vracíme ke své původní spiritualitě. Hledáme jehly v kupkách sena, perličky na dně, vykopávky, stopy. Mnoho z nich máme ale na očích do té míry, že si jich na první pohled nevšimneme. Mnoho ze starého evropského pohanského myšlení se dochovalo do dnešních dní jako živoucí západní esoterická tradice. Křesťanské prvky jsou jen nánosem, případně rozvinutím původní monistické myšlenky o emanaci a mystice, která polyteismus filozoficky podpírá a nikoliv boří. Obdobné prvky monismu najdeme i v jiné oblasti indoevropské spirituality, a sice ve Védách, kultu boha Višnua a v pozdějším buddhismu. Kdo ví, kam by se rozvíjela pohanská vzdělanost nebýt křesťanského vlivu a s ním spojeného mnohasetletého úpadku vědy a mystiky? Kam by se rozvinula antická věda a spiritualita, kdyby dostala šanci? To už se nikdy nedozvíme. Ale máme možnost rozvíjet pohanskou vzdělanost teď a tady.
Viviannina individuace je každopádně jungovský pojem. Patří tedy do roviny psychologie, a tudíž mi připadá až zbytečně opatrný. Domnívám se, že můžeme jít mnohem dál. V náboženském kontextu bychom totiž měli hovořit spíše o cestě k bohům a jejich počátku v oceánu bytí. Neměli bychom se bát uvažovat o emanaci a mystice pro jejich nepřímou souvislost s monoteismem. Protože jestli považuju něco v tomto svém článku za zásadní, pak je to skutečnost, že na představu nejzazšího zdroje všeho jsoucna nemají monoteistická náboženství žádný monopol. Neboť monismus a monoteismus jsou diametrálně odlišné pojmy a jejich vztah k polyteismu je navzájem zcela opačný.
Co tedy mají společného Aleister Crowley, Gerald Gardner, Dion Fortune, Doreen Valiente, Kenneth Grant a Margot Adler? Je to dědictví antického polyteistického světa a jeho největších zasvěcenců a myslitelů. Mystický výstup a rituály s ním spojené, které se vlastně nikdy nepřestaly praktikovat, pouze byly naroubovány na původně semitské náboženské konstrukce. Přežily z dávnověku, navzdory církvím, do doby renesance, do éry osvícenské, romantické, skrz 19. a 20. století až do dnešních dní. Můžeme se jimi nechat inspirovat, vést a poučit, chceme-li bohy studovat a poznat zblízka. Můžeme je učinit součástí našich cest. Můžeme je zbavit křesťanského ideologického nánosu. Vydestilovat jejich podstatu, reinterpretovat a uctít je svým odhodláním následovat stejnou stezku za sedmero hor a sedmero řek s požehnáním našich bohů. Stezka mystického výstupu. Gardner a další začali. A na nás je, abychom v tom pokračovali. Pokud chceme.
Použitá literatura
Vivianne Crowley – Každý muž a každá žena je hvězda (magazín Kolovrat)
Vivianne Crowley – Wicca: The Old Religion in the New Millenium
Stanford Encyclopedia of Philosophy: http://plato.stanford.edu/entries/plotinus/
Gordon Wasson, Albert Hofmann, Carl A. P. Ruck, Huston Smith – The Road to Eleusis: Unveiling the Secret of the Mysteries
Mara Lynn Keller – The Ritual Path of Initiation into the Eleusinian Mysteries (Rosicrucian Digest)
Joseph Hoffman – Porphyry’s Against the Christians, Literary Remains
Edward P. Butler – Offering to the Gods: A Neoplatonic Perspective
Tim Wallace-Murphy – Hidden Wisdom: Secrets of the Western Esoteric Tradition.
Canonbury Masonic Research Centre – The Canonbury Papers: Seeking the Light v. 4
Evelyn Underhill – Mystika: podstata a cesta duchovního vědomí
