Autor: Jakub Achrer
Současnou éru tradice Wicca bych pro účely tohoto článku vymezil jako veškeré události, které následovaly po smrti Alexe Sanderse 30. dubna 1988. Tento mezník jsem si vybral proto, že touto událostí víceméně končí do té doby trvající schizma mezi gardnerovskou a alexandrijskou větví. Po smrti Alexe došlo k významnému shromáždění jeho početných přátel a shodli se na tom, že do budoucna bude nejlepší se jednou pro vždy zbavit titulů jako “Král čarodějnic” a situací, kdy celé jedné větvi dominuje jeden muž budující svůj šokující mediální obraz.1 Byla to cenná lekce, kterou si mohla naše tradice klidně odpustit díky zkušenostem s událostmi na konci 50. let, které samy o sobě nabídly velmi cenné ponaučení. Historie se však ubírala jiným směrem a díky Alexovi tak Wicca prožila období jakési, dejme tomu, puberty.
Jak já to vnímám, tak na přelomu osmdesátých a devadesátých let vstupuje Wicca do dospělosti. Usmíření alexandrijské a gardnerovské větve z konce osmdesátých let a překonání jakýchkoliv “všewiccanských” vůdcovských potřeb a potřeby šokovat veřejnost je toho typickým projevem. Významným milníkem, který tento proces rovněž charakterizuje, je kniha Vivianne Crowley Wicca: The Old Religion in the New Age. Je to vlastně první celosvětově známá kniha napsaná významným členem tradice, která překonává propast mezi odbornou veřejností a Wiccou, kniha která používá srozumitelný a intelektuálně stimulující jazyk a která představuje Wiccu jako dospělé náboženství.2
Od roku 1990, jak popisuje Ronald Hutton ve své knize, se také čarodějové a čarodějnice tradice Wicca z různých evropských zemí setkávají na každoročním shromáždění, které se vždy koná v jiném státě. Také tento fakt přispívá k tomu, že spolu lidé ve Wicce mnohem více mluví, setkávají se napříč liniemi. Různé vnitřní spory a boje uvnitř tradice tím prakticky vymizely nebo nejsou zdaleka tak rozkladné.
Pro devadesátá léta je pak charakteristické vzájemné prorůstání gardnerovské a alexandrijské iniciační větve a šíření Wiccy do dalších zemí. Od roku 1990 byla Kniha stínů přeložena minimálně do Němčiny, Norštiny, Portugalštiny, Vlámštiny, Holandštiny, Polštiny, Italštiny a později také z velké části do Češtiny (2006). Současně v tomto období získává Wicca také mnohem komplexnější a rozmanitější podobu, co se týče výcviku, tréninkových materiálů a vůbec fungování. Přelom tisíciletí přinesl obecně značné upozadění propagace bulvárního aspektu Wiccy a tradice se navenek i směrem dovnitř začíná mnohem více profilovat směrem k osobnímu rozvoji, tréninku mysli a osobní transformaci. Aura tajemna vyprchala a Wicca se začala zabývat tím hlavním – rozvojem tradice samotné.
Na samém počátku našeho století je pak Wicca aktivní minimálně v Irsku, Německu, Holandsku, Belgii, Norsku, Švédksu, Dánsku, Polsku a v Rakousku a v současné době se šíří např. v Itálii, Chorvatsku a dalších zemích, které jsou místě vzniku již poměrně vzdálené. Současně s tím, jak narůstá složitost výcvikových materiálů a rituální struktury, ji více a více doceňován význam osobního růstu a času, který musí uplynout, než si nový člen osvojí intuici, návyky, kritické myšlení a než pochopí význam iniciace. Můžeme si všimnout, že v raných obdobích byl časový odstup mezi první iniciací adepta a jeho pověřením zasvěcovat ostatní velice krátký, někdy i jeden až tři roky. V tomto článku lze snadno zalistovat zpět a uvědomit si například časovou posloupnost, která vedla ke vzniku alexandrijské tradice. V podstatě se jedná o sérii událostí, které se vejdou do cca čtyř let. Toto je v pozdní éře Wiccy již vnímáno jako přinejmenším nerozumné a riskantní. V praxi je to dnes hodně minimálně neobvyklé, byť (bohužel) stále možné. Wicca tím, jak na přelomu tisíciletí narostla do šířky, jako celek významně zpomalila. Dnes není žádnou výjimkou, když velekněžský pár zasvěcuje první členy deset či více let od okamžiku, kdy tento muž a tato žena poprvé se zavázanýma očima vstoupili do magického kruhu.
Tento poněkud zpomalený vývoj odráží ponaučení, které plyne z mnoha událostí nejen na konci 50. let, ale i v několika následujících dekádách. Současně se jedná o výsledek přirozeného vývojového procesu, kdy přestává být tolik důležitý samotný fakt, že čarodějnictví a Wicca v této podobě existují a lidé uvnitř tradice se více zabývají tím, co s touto cestou udělat, jak ji prohloubit a jak jí dát co nejvíce integrity a osobního významu. Nemalý podíl na tomto vývoji má Vivianne Crowley, kterou jsem zmínil v souvislosti s její knihou o několik stránek výše. Vivianne Crowley byla zasvěcena ve dvou různých liniích. Původně pochází z gardnerovského covenu, ale absolvovala také výcvik v prostředí alexandrijské tradice. Vivianne je současně profesí psycholožka a léta působila na univerzitě v Londýně, kde přednášela psychologii náboženství. Dokázala dát celé řadě rituálů a vlastně celému magickému systému Wiccy hlubší význam jejich jungiánskou re-interpretací, jak se ostatně můžeme dočíst v její knize. Díky ní existuje v tradici mnohem hlubší chápání toho, proč se rituálech dělá to či ono a vzniká tak rozšířená kultura snah pochopit v rituálu každý symbol a detail. Vivianne Crowley je v současné době patrně nejvlivnější osobou uvnitř tradice a bývá považována za jakousi neformální nositelku odkazu Alexe Sanderse. Zásadní rozdíl mezi ní a Alexem však spočívá v tom, že Vivianne věnuje nejvíce energie a času kultivaci tradice samotné a bulvární publicitu nevyhledává.
Současně je třeba říci, že nic z toho, co jsem popsal v předchozích několika odstavcích, neplatí plošně. Nesoudnost je neduh, který je v západní mystice i v pohanství poměrně častý a nevyhýbá se ani tradici Wicca. Takže samozřejmě existují skupiny, které se zaměřují hlavně na kvantitu, s cílem zasvětit co nejvíce lidí bez ohledu na to, kdo jsou nebo jaká je vlastně jejich motivace. To, že Wicca jako náboženství a tradice dospěla, neznamená, že netrpí neduhy. Opak je pravdou.
A jak je to s Českou republikou? Tradice v České republice pravděpodobně začíná zřejmě první iniciací Čecha v roce 2004. Něco málo o tom jsem popsal ve své knize z roku 2005, přičemž tato publikace je jinak na informace o Wicce poměrně chudá a z dnešního pohledu je možná spíše úsměvná. Smyslem knihy bylo především seznámit veřejnost s alternativou k tomu, co se lze dočíst v knížkách Scotta Cunninghama a Raymonda Bucklanda a nějakým způsobem nastínit původní tradici, na jejímž základě podobná literatura vzniká. Do značné míry jsem také doufal, že se díky knize ozvou jednotlivci a wiccanské coveny, které zde třeba existovali už před tím. Nic takového se však nestalo, proto lze dnes s velkým stupněm jistoty říci, že před rokem 2004 v České republice tradice Wicca neexistovala.
Další zasvěcenci se pak v České republice objevují po roce 2006, avšak není jich nijak mnoho. Dodnes je lze vlastně spočítat na prstech. Wicca i přes velmi pozvolný nárůst členské základny v České republice ovlivnila celou řadu událostí v sociálním a kulturním prostoru pohanských náboženství. Wiccani stáli u zrodu České pohanské společnosti na počátku roku 2012 a dodnes jsou v ní aktivní. Wiccani také v roce 2004 zahájili pravidelné pětidenní konference BMWC (Bohemian-Moravian Witches Conference), kterých do roku 2020 proběhlo dvacet čtyři. Centrem těchto událostí je wiccanská symbolika a wiccanským ritem jsou inspirovány i zde vykonávané obřady. Událost také několikrát navštívila Vivianne Crowley se svým manželem Chrisem, a sice v letech 2013, 2014 a 2017. Během těchto ročníků uspořádali u příležitosti každé ze svých návštěv celodenní program zakončený večerním rituálem. BMWC za dobu své existence narostlo do akce se značnou mezinárodní účastí a počet účastníků nezřídka přesahuje sedmdesátku.
Wicca v České republice obecně není moc vidět a v pohanském světě působí dnes spíš nepřímo. Vlny popularity z minulých dekád opadly a jakou budoucnost bude mít Wicca ve střední Evropě, to se teprve uvidí. Tuto kapitolu možná jednou dopíše někdo jiný.
1. Hutton Ronald, Triumph of the Moon, Oxford Press 1999
2. Crowley Vivianne, Wicca: The Old Religion in the New Millenium, Thorsons 1996
3. Achrer Jakub, Wicca: První zasvěcení, Volvox Globator 2005
